Návrat Grindelwalda

11.kapitola - Přátelství

Moc se omlouvám, že jsem tady dlouho nebyla. Neměla jsem čas a ani náladu, psaní mi ale začalo chybět. A tak po sto letech jsem zpět s další kapitolou. Já sama jsem s ní docela spokojená. Nic moc se v ní neděje, takže mi to můžete omlátit o hlavu, jestli se vám nebude líbit. Ještě jednou se omlouvám.

Pohled Tiny

Hodiny na stěně odbily půlnoc a mně se stále nedařilo usnout. Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že za to může časový posun mezi Anglií a zdejším místem, ale skutečný důvod byl jiný - Queenie.

Cestou sem jsem měla zvláštní pocit. Říkala jsem si: ,,Queenie si to rozmyslela. Odešla od něj a teď tady na nás čeká." Bylo to však jen mé hloupé přání a ne skutečnost. Sestra byla pořád u něj. 

Queenie už od dětství snila o muži, za kterého by se provdala a měla s ním rodinu. A Jacob byl muž jejích snů. Jenomže vztahy mezi nečary a kouzelníky jsou v Americe zakázané a kdyby přišli na to, že je s ním, šla by do vězení. A to já nechtěla. Možná, že kdybych to nechala být a nepletla se do toho, nic z toho by se nestalo. 

Ručičky na hodinách ukazovaly půl jedné. Nakonec jsem se své snahy vzdala a posadila se na okenní parapet. Jediné světýlko nesvítilo. Rio de Janeiro z téhle strany spalo. Někde v tomhle městě je i má sestra. 

Po vybalení jsem měla jasný cíl - najít ji. Jenomže, teď mě přepadaly myšlenky jako: ,,Co když ji nenajdeme? Co když jí něco udělal? Co když se nebude chtít vrátit?" Všechny byly tak strašlivé a všechny tak bolely. 

S očima zaseknutýma za budovy jsem bloudila ve vzpomínkách. Najednou jsem měla pocit, že těch našich společných chvilek bylo hrozně málo. Možná jsem s ní měla trávit víc času. Měla jsem těch krásných chvil využít naplno.

Z okna byl výhled i na sochu Krista. Podívala jsem se na ni a zašeptala: ,,Prosím, ať se Queenie nic nestane. Ona... Ona jen chtěla mít rodinu s milovaným mužem. Přidala se k němu proto, že v něm viděla čaroděje, který by to umožnil. Jinak by k němu nešla. Jsem si tím jistá. Prosím, ať je má sestra v pořádku." Kdyby mě někdo slyšel, asi by si myslel, že blázním. I já si tak připadala.

,,Co tam děláš?" Leknutím jsem sebou trhla, když do ticha zazněl hlas mé spolubydlící. Pomalu jsem se otočila. Tauriel se nadzvedla na lokti a se zájmem se na mě dívala.

,,Ty nespíš?" zeptala jsem se hloupě. Prostě jsem řekla, co mi slina přinesla na jazyk.

,,Hádám, že ne, pokud tohle není nějaký sen. Ale pochybuju, že bych si vysnila, jak tady sedíš jako hromádka neštěstí." Zarazila se. ,,Promiň, to nebylo hezké," usměrnila sama sebe. 

,,To nic," mávla jsem rukou. 

,,Ty brečíš?" vyhrkla a rychle se vymrštila z postele. Poté se opřela o noční stolek, jak se jí z prudkého pohybu zamotala hlava. Sáhla jsem si na tvář. Vůbec jsem si neuvědomila, že mi tečou slzy. Rychle jsem je otřela.

,,Proč nespíš?" Tauriel se narovnala a odhrnula si z očí kaštanovou hřívu. ,,Děje se něco?"

,,Nic," zalhala jsem. ,, Nic to není."

Nepřesvědčila jsem ji. ,,Něco to očividně je, když nespíš a navíc brečíš. Takže co to je?"

Povzdechla jsem si. Stejně nedá pokoj, tak radši půjdu s pravdou ven. Byla příšerně umíněná.

,,Myslela jsem na Queenie." Tahle slova na ni zapůsobila jako proud ledové vody. Během vteřiny seděla vedle mě. Parapet pod naší vahou zaskřípal. 

,,Najdeme ji a přivedeme zpět." Chtěla mi položit ruku na rameno, ale ucukla jsem. 

,,A jak to víš?" utrhla jsem se na ní. ,,Vždyť nejsi jasnovidka!" Snažila jsem se zadržet slzy, ale našly si cestu ven. ,,Je to moje vina," řekla jsem.

,,Samozřejmě, že to není tvoje vina."

,,Když jsem se dozvěděla, že Queenie s Jacobem chodí, nevzala jsem to dvakrát dobře. Pořád jsem jí říkala, že se vztahy mezi nečary a kouzelníky netolerují, že si je nesmíme brát, a tak dál. Queenie ty mé řeči štvaly, byla podrážděná jen co jsem přišla domů. Jacob se svatbou váhal, protože kdyby se na to přišlo, sestru by šoupli do vězení. A to nechtěl riskovat." Vzlykla jsem. Brečela jsem před Tauriel a bylo mi to jedno. Strhla jsem tu masku a všechen smutek, který jsem celou dobu držela, se dral ven.

,,Tino, poslouchej," začala. Její hlas byl vážný. ,,Ty za to nemůžeš. Nemůžeš se takhle obviňovat. Rozhodla se sama, protože v něm viděla řešení. Jacob, ani Mlok ti to nedávají za vinu. A ani já si nemyslím, že je to tvoje vina."

,,Já jsem ale přesvědčená, že na tom mám svůj podíl. Kdybych mezi ně nestrkala ten svůj čumák..."

,,Tino, přestaň," přerušila mě. ,,To co tvrdíš je absolutní pitomost. Možná, že ty řeči nebyly dobré, ale tvá sestra si z toho určitě nic nedělala. Za její rozhodnutí nemůžeš." Vážně se mi dívala do očí. ,,Nikdo za to nemůže. Jediný, kdo za to může je ten zmetek. To Grindelwald všem zamilovaným tvrdil, že až si podmaní svět, lásce mezi mudly a kouzelníky nebude nic stát v cestě. To Grindelwald ji zmanipuloval."

Ucítila jsem její paži kolem ramen. 

,,Netrap se tím, minulost bohužel nezměníš. Můžeš ale pro Queenie něco udělat. Záleží na nás, jestli Grindelwald ponese trest za vše, co udělal. Záleží na nás, aby se Queenie dostala z jeho spárů. A my ji najdeme. Už jen to, že jsme tady, značí, že jsme na dobré cestě. Přivedeme ji zpět."

,,Myslíš?" zeptala jsem se.

,,Nemyslím, vím to," usmála se.

Utřela jsem si slzy. O Queenie jsem se dál bavit nechtěla. Bylo to pro mě citlivé téma. Raději jsem zavedla řeč jinam.

,,Co tvoje rodina, Tauriel? Co tvoji rodiče?" Zmateně zamrkala, ale potom pochopila. 

,,Moji rodiče? No, kde začít..." Opřela se zády o okno. ,,Moji mámu pokousala akromantule, když mi byly tři. Na místě zemřela. Táta," To slovo vyplivla, jako by bylo sprosté. ,,Táta se o mě nikdy moc nezajímal. Přál si totiž syna a ne dceru. Dokud byla máma naživu, musel mě trpět. A když zemřela, vycítil příležitost. Ujali se mě strýc a teta Scamanderovi. Vychovali mě jako vlastní." 

,,Měla jsem hezké dětství," pokračovala a usmála se. ,,Strýc s tetou jsou úžasní, dali mi rodinu a domov. S Theseusem a Mlokem jsme si hned padli do oka. Dokonce jsme studovali i na stejné škole. Co se táty týče, před dvěma roky jsem se dozvěděla, že zemřel. Miloval nebezpečné lektvary a to se mu stalo osudným. Kotlík vybuchl a vroucí lektvar ho ošklivě popálil. Přestože mu byla poskytnuta lékařská péče, život mu nezachránili." 

,,To je mi líto," řekla jsem. 

Usmála se. ,,Nemusí. Navzdory tomu mám báječný život."

Když jsme tak seděly bok po boku, uvědomila jsem si, jak moc mi tahle čarodějka přirostla k srdci. Skutečnost, že se rozhodla dostat se až sem, aby nám pomohla najít Queenie, mě těšila.

Tauriel po pár minutách zívla. ,,No, nevím jak ty, ale já tady začínám usínat, takže se jdu natáhnout." Seskočila z parapetu a lehla si zpět. I mně se klížily oči. Následovala jsem jejího příkladu. 

Otočila jsem hlavu, abych zjistila, jestli spí. Informovalo mě spokojené chrupnutí. Přitáhla jsem si deku k bradě a zavřela oči. Tentokrát mi ve spánku nic nebránilo.