Návrat Grindelwalda

29.kapitola - Láska

Pohled Tiny

Ležela jsem na zádech, ruce jsem měla složené za hlavou a sledovala strop. Měsíc byl dnes v úplňku a skrz okno pronikal stříbrný svit. Já však nespala. Přemýšlela jsem nad tím, co se stalo ve sklepě.

Nemohla jsem tomu uvěřit. On mě políbil, já políbila jeho, my jsme se políbili! V té chvíli jsem si připadala, jako by všechno v mém životě konečně zapadlo na své místo. Že mé srdce po dlouhé cestě došlo domů.

Jenže teď, když padla noc, ve mně hlodaly pochyby. Já Mloka milovala, tím jsem si byla jistá, ale cítil to tak i on? Možná si všiml, že události v Brazílii na mě měli velký dopad, a chtěl mě jenom utěšit? Cítila jsem se hrozně za tyto myšlenky, ale potřebovala jsem jistotu. Zítra se ho na to zeptám.

Převrátila jsem se na bok a zavřela oči, jenže mě začalo trápit sucho v ústech. Měla jsem žízeň, takže jsem se zvedla z postele a potichu zamířila do kuchyně.

Zahnala jsem žízeň jednou sklenicí vody a šla zpátky do pokoje. Jenže když jsem procházela kolem dveří, za kterými byl pokoj Mloka a Jacoba, uslyšela jsem zvláštní zvuky. Znělo to, jako kdyby někdo naříkal. Srdce mi sevřel strach. Nestalo se jim něco?

Opatrně jsem otevřela dveře a vklouzla do pokoje. Svítila jsem si pro jistotu jen hůlkou.

Jacob klidně spal a sem tam chrápal. Mlok se ale na své posteli převaloval a něco ze spaní mumlal. Bylo mi jasné, že má noční můru.

Máma mi říkávala, že není dobré někoho vytrhnout ze zlého snu, proto jsem si k Mlokovi klekla a jemně ho hladila po vlasech. Doufala jsem, že vycítí, že jsem tu s ním a uklidní se.

,,Ne... Ne... Nedělej to. Já tě prosím..." mumlal.

,,Ššš, to nic není, Mloku," říkala jsem tiše.

,,Ne... Prosím... Tino, ne! Co jsi to udělal?!"

Hrklo ve mně, když jsem uslyšela své jméno.

,,Tino... Prosím, nezavírej oči. Neumírej, Tino. Miluju tě!"

Zalapala jsem po dechu. Vážně to řekl? Duši mi zaplavilo štěstí. Další Mlokovo zamumlání mě vrátilo do reality.

,,Mloku, nic se neděje. Já neumírám, jsem s tebou. Vždycky budu." Šeptala jsem mu do ucha uklidňující slova a dál ho hladila po vlasech. K mé velké radosti sebou přestal mlít a dokonce se i lehce usmál.

Zabralo to.

Po tváři mě hladily sluneční paprsky. Otevřela jsem oči a rozhlédla se kolem sebe. Ve chvíli, kdy jsem zvedla hlavu, jsem si uvědomila, že ležím na něčem měkkém a rozhodně to není polštář.

Sklopila jsem zrak a obličej mi polila červeň. To, na čem jsem ležela, opravdu nebyl polštář. Byla to Mlokova hruď. Musela jsem tady usnout.

Naštěstí ještě spal. Pomaličku jsem se zvedla, abych ho nevzbudila a vykradla se z pokoje jako zloděj.

Hodiny v obýváku ukazovaly půl sedmé. Rozhodla jsem se, že ostatním připravím snídani. Jistě je to potěší. Tauriel a Jacoba to potěší určitě.

Zrovna jsem postavila na čaj, když pod něčí vahou zavrzala podlaha. Otočila jsem se. Stál tam Mlok a zívl.

,,Dobré ráno," usmála jsem se.

,,Dobré ráno," řekl a úsměv mi oplatil. ,,Co tady děláš?"

,,Připravuji snídani."

,,Chceš pomoct?" zeptal se.

,,Jistě, budu ráda."

Mlok se natáhl, aby z poličky sundal cukr. Teprve teď jsem si všimla, že má tmavé kruhy pod očima.

,,V noci jsi moc dobře nespal, mám pravdu?" odvážila jsem se nakonec zeptat.

Zarazil se. ,,No, ano, nespal jsem moc dobře. Jak to víš?"

,,V noci jsem se šla napít a cestou zpátky jsem slyšela, jak se vrtíš. Věděl jsi, že mluvíš ze spaní?" Zkousla jsem si ret.

,,Já mluvil ze spaní?" vyděsil se.

,,Ano. Víš, chtěla jsem tě utěšit a slyšela tě."

,,Ale ne," promnul si obličej. ,,Co jsem říkal?"

,,Říkal jsi, ať neumírám. A taky jsi říkal..."

,,Co?"

,,Říkal jsi, že mě miluješ."

,,Vážně?" vykulil oči.

,,Mloku, nic se neděje," řekla jsem rychle. ,,Jsem si vědoma, že jsi spal, když jsi to říkal. Ve spánku říkáme věci, které si doopravdy nemyslíme."

,,Ne, já to tak nemyslel... Teda chci říct..." koktal. ,,Chci říct, že si to opravdu myslím. Já to tak i cítím."

Srdce mi divoce bušilo. Opravdu tím chce říct...

,,Já...Já tě miluju, Tino," podíval se na mě a oči mu zářily láskou. ,,Miluju tě."

Proti mé vůli mi vyhrkly slzy a stékaly po tvářích. Sakra! Rychle jsem si je utřela rukávem.

,,Tino, nebreč. Moc mě mrzí, jestli tě to rozesmutnilo."

,,Ale já vůbec nejsem smutná." Musela jsem se smát.

,,Co?" podivil se.

,,Ach, Mloku," vrtěla jsem hlavou a stále se usmívala. ,,Někdy dokážeš být takový truhlík."

Přešla jsem k němu a pohladila ho po tváři plné pih. ,,Co je ale nejdůležitější," vtiskla jsem mu na čelo polibek, ,, jsi můj truhlík. A já tě miluju."