Návrat Grindelwalda

33.kapitola - Tanec vloček

Pohled Mloka

Štědrý den se blížil velice rychle. Když přišel Theseus na čaj, řekl, že je rád, že jsme stihli nakoupit dárky poměrně brzy. A já s ním musel souhlasit, protože to, co se dělo venku na ulicích, když jsme s Tinou šli na procházku, byl chaos. Lidé vyrazili do obchodů, aby ještě na poslední chvíli stihli vybrat dárek pro své nejbližší. Díky Merlinovi my už to měli za sebou.

Čím víc se blížil večer, tím víc jsem byl nervózní. Dobrou hodinu jsem strávil tím, že jsem v pokoji zíral na větší a delší krabičku zabalenou v tmavě modrém papíru. Tohle totiž nebyl ledajaký dárek, bylo tím myšleno mnohem víc.

Nervozitu ještě víc prohlubovala malá krabička, která dosud ležela v kapse mého kabátu. Stále jsem se nerozhodl, jestli mám dát Tině i tento dárek. Nevěděl jsem, jestli není moc brzy.

Snažil jsem se ze všech sil svoji nervozitu skrýt, ale Tina si toho všimla. Naštěstí to ze mě nepáčila. Uměla poznat, když mi zrovna v tu chvíli nebylo příjemné o něčem mluvit. Vždycky počkala, až jí to řeknu sám. Za to jsem jí byl vděčný.

Domem se linula sladká vůně sušenek a perníčků. Jacob se rozhodl něco upéct. ,,Vánoce bez cukroví nejsou Vánoce," oznámil a připravoval další várku. Queenie s Tauriel mu pomáhaly.

Stál jsem v chodbě a v ruce držel sluchátko. Volal jsem s Tinou. Dělali jsme to pokaždé, když musel jeden z nás někam pryč. Díky telefonu jsme mohli být spolu, i když daleko od sebe.

,,Je to tady k zbláznění, už tři čtvrtě hodiny čekám, až mě k sobě zavolají," stěžovala si Tina do telefonu. Chtěla totiž na poště vyzvednout nějaký balíček.

Usmál jsem se. ,,To ti věřím." Ani já neměl rád, pokud jsem někde musel dlouho čekat. Moc lidí, moc očí.

,,Já se tady asi unudím," povzdechla si. Dokázal jsem si živě představit, jak se teď tváří. Hlava mírně nakloněná na stranu, ústa otráveně stažená. Znal jsem Tinu až moc dobře.

,,Ty to tam vydržíš, já ti věřím. A až budeš pryč, zajdeme spolu na ten oběd. A cestou si můžeš nacvičit úsměv. S ním se mi totiž líbíš mnohem víc."

,,Jste sladký, víte to, pane Scamandere?" Její tón zjihl, těšilo mě, že jsem jí spravil náladu. Ta moje se ovšem rázem vytratila, protože se ze sluchátka ozvala hrozná rána a vzápětí mužský hlas vyprskl: ,,Sakra, ženská, to nemůžete dávat pozor?!"

,,Tino?" vyhrkl jsem vyděšeně a byl připravený jí běžet na pomoc. ,,Tino?!"

,,Ano? Slyším tě," ozvala se a zněla v pořádku. Ze srdce mi spadl obrovský balvan.

,,Co se stalo? Co to bylo?" zeptal jsem se.

,,Jedna žena si chtěla přečíst nástěnku a postavila se do cesty chlapíkovi, co si nesl koblihu. Otočila se a vrazila do něj tak šikovně, až upadl a po obličeji se mu rozmázl krém z té koblihy. Zrovna oba odešli," vysvětlila a pak ztichla.

,,Už mě volají," řekla po pár vteřinách. ,,Tak já jdu. Sraz tedy máme na náměstí?"

,,Na náměstí," potvrdil jsem.

,,Nemůžu se dočkat. Miluju tě, víš to?"

,,Vím. Taky tě miluju."

,,Zatím ahoj." Telefon utichl a já si náhle připadal sám. V kuchyni samozřejmě stále byla děvčata a Jacob, ale to prázdno, co jsem cítil, bylo uvnitř. Samotného mě někdy překvapilo, jak moc jsem nesvůj, když Tinu nemám po svém boku. Když se na ni nemohu dívat, mluvit s ní, objímat ji, líbat ji.

Byl jsem bezmezně zamilovaný do ženy, která byla jiná, než ostatní. Tak jedinečná. Už jsem si zkrátka nedokázal představit svůj život bez ní.

Z kuchyně ke mně dolehly hlasy.

,,To vypadá dobře," řekla Tauriel.

,,Opovaž se!" pohrozil Jacob. Zřejmě si chtěla něco vzít. ,,Ještě je to horké, spálíš si jazyk!"

,,Myslíš, že odolám a nic si nevezmu, když to sem dáš přímo před můj nos?"

,,Budeš muset odolat," pokrčil Jacob rameny.

,,No tak! Slibuju, že to bude jen jeden perníček!"

,,Cha! Tyhle řeči známe! Bude to jeden a za chvilku zmizí celý plech. To víš, že jo! Nic nebude."

Rozhodl jsem se zmizet. ,,Jdu ven!" zavolal jsem a rychlým krokem opustil dům.

,,Tady jsi," vydechla Tina šťastně a věnovala mi na rty polibek. Jakmile jsem ji měl takhle blízko, nemohl jsem se přestat usmívat. Ona na tom byla stejně, zářila jako Fénix.

,,Ehm, ehm," odkašlal si někdo. Otočili jsme se. Zírala na nás starší žena s nepříjemným výrazem.

,,Pusinkujte se laskavě někde jinde," prskala. ,,Tady jste na náměstí, jestli to nevíte." S těmi slovy odešla pryč.

,,To jí vadí obyčejný polibek?" dívala se za ní Tina nechápavě.

,,To nevím, lidem opravdu nerozumím," povzdechl jsem si a vzal ji za ruku. ,,Raději zmizíme."

,,Souhlasím," propletla si se mnou prsty a opustili jsme náměstí.

,,Možná jsem měl vybrat něco jiného," mumlal jsem, když jsme si razili cestu k prázdnému stolu vzadu. Restaurace Londýnské oko byla otevřena teprve nedávno, i tak jsem o ní ale mohl říct, že je to velmi příjemný podnik. Stále však ve mně převládal pocit, že v okolí existují lepší.

,,Jídlo určitě bude skvělé," usmála se Tina. Seděli jsme v útulném rohu, takže jsme měli docela soukromí.

Servírka u nás byla rychle a podala nám jídelní lístky. Tina ho otevřela a hned si vybrala těstoviny s rajskou omáčkou. Objednal jsem si to samé a přidal jsem každému dvě limonády. Servírka si vše zapsala a odběhla.

,,Kam by mě Moudrý klobouk zařadil?" zeptala se Tina a zvědavě na mě koukala.

,,Určitě do Nebelvíru," odpověděl jsem bez přemýšlení. ,,Jsi jedna z neodvážnějších lidí, co znám."

,,Ty jsi chodil do Mrzimoru?"

,,Ano, do koleje hlupáků, jak se říká."

,,Ten, kdo to vyslovil, toho bych přetrhla," rozzuřila se. ,,Nikdo nebude urážet kolej, kam jsi chodil. Podle toho, co jsem slyšela, tak v Mrzimoru jsou samí slušní lidé. A hlavně čestní, což se o některých říct nedá."

Líbilo se mi, jak bránila Mrzimor. Zasmál jsem se. Tina byla zkrátka úžasná.

Londýn halila tma, když jsme se vraceli domů. Ulice osvětlovala světla lamp a v jejich záři se trpytily sněhové vločky, které padaly na zem. Pro prosinec typické počasí.

,,Miluji zimu," odhopkala Tina stranou, pohlédla na oblohu a roztáhla ruce. Začala se točit kolem dokola a na tváři jí přistávaly další sněhové vločky, které vzápětí roztály. V záři lampy vypadala jako víla z pohádky.

,,Co tam tak stojíš?" usmála se něžně a přitáhla mě k sobě. ,,Trocha vloček ještě nikomu neublížila."

Objal jsem ji kolem pasu a naklonil se. Neodtáhla se, naopak. Omotala mi paže kolem krku a natiskla se ke mně co nejblíž. Ta chvíle, kdy se naše rty setkaly, ve mně vyvolala pocit štěstí.

Štěstí, kterého byli svědky jen záře lampy a tanec stále přibývajících vloček.