I'M SORRY

Kapitola padesátá pátá

Bethany
Prudce se otevřely dveře a v nich stála osoba. Byla to ta blonďatá holka a něco si furt mumlala a nadávala. Pak odešla a když se vrátila, v ruce držela igelitku naplněnou nějakými věcmi. Takhle z dálky a ve tmě jsem neviděla, co tam má, ale rozhodně to nebylo nic pěkného. Bála jsem se a když ke mně přišla, bála jsem se ještě víc. Srdce mě tlouklo a má mysl přemýšlela nad tím, co hodlá udělat.

Sedla si ke mně a něco z té igelitky vytáhla. Obvázala mi tím několikrát ruce a nohy, nakonec pak vždy obmotání ukončila zavázáním uzlu. Podle drsného materiálu to byl provaz. Utahovala to dost pevně a mě to bolelo. Hodně bolelo. Snažila jsem se však na to neupozorňovat. Díky bohu byla v místnosti tma, a tak jsem neměla šanci vidět své modré ruce, na kterých bylo tolik modřin a šrámů.

Chytla mě za ruce a zvedla mě ze země. Za provaz mě táhla a já, ačkoliv jsem nemohla chodit, protože jsem k sobě měla zavázané i nohy, skála jsem. Přede mnou se najednou objevili schody a mě jen zajímalo, jak je vyjdu. Nejdřív se podívala na mě a pak na ty schody. Odstrčila mě a já spadla na zem. Sykla jsem bolestí, spadla jsem na zem přesně na moji pravou ruku, něco v ní křuplo a já věděla, že jsem si ji zlomila. Zase další bolest, která nechtěla přestat.

„Teď tu počkáš a než se vrátím budeš zticha. Nebo si mě nepřej." Zasyčela na mě. Bála jsem se ji. Ale aspoň jsem nebyla už v tom vlhkým sklepě. Místo toho se mi naskytl pohled na hezky a útulně zařízenou chodbu s vchodovými dveřmi, které stály přesně naproti schodům. Víc jsem však ale neviděla. Seděla jsme na zemi a přede mnou byly ty velké schody.

Nevím, kde jsem byla, ale bylo to tu krásné. Sice v některých místech bylo vidět, že se tu opravuje, ale krásně to tu vonělo a některé části prostoru byly opravdu překrásně vyzdobené. Taky bych si jednou chtěla takhle krásně vyzdobit svůj domov. Ale nejspíš se toho už nedožiju. Kdo ví, kam mě to teďka vede. Možná někam, kde mě už opravdu nikdo nebude moct najít. Ano, to je možná ten důvod, proč mě teď vede někam jinam.

„Super! Jsi hodná holka, ale teď jdeme. Musím tě někam uklidit dřív, než na to někdo přijde a ty čmuchalové tě vypátrají." Řekla a začala mě tahat nahoru do schodů. Bolelo to. Prudce jsem trhla hlavou a narazila přímo do zdi, kde jsem nechala pár kapek své krve, která mi díky nárazu tekla z nosu. Všimla jsem si, že pod skříňkou leží můj vypnutý mobil. Rychle jsem po něm hmátla a strčila do kapsy. Doufala jsem, že je baterka aspoň trochu nabitá, měla jsem šanci někomu zavolat, aby si pro mě přijel.

Otevřela vchodové dveře a pak šla společně se mnou nejspíš k jejímu autu, otevřela kufr od auta. Ohlédla se kolem sebe a když se nic nedělo a podle ní bylo všechno v pořádku, schodila mě do kufru a zavřela mě tam. Na moje štěstí byl kufr velký a dost prostorný, takže jsem měla šanci se pořádně rozvalit a nebýt skrčená a trpět bolestí různých částí těla. I když ta moje zlomená ruka, na tu už snad žádná jiná bolest nemá.

Pokušela jsem se zapnout mobil, ale se zavázanýma rukama to nebylo vůbec snadné. Slyšela jsem jak přijíždí nějaké auto a zastavilo přímo za náma. Kopala jsem kolem sebe, ale nebylo mi to nic platné. Ale můj mobil se rozsvítil. Je to až nemožné, jak dlouho vydrží, když je vypnutý.

Bruce
Aden si zajel domů ještě pro notebook, prý tam má nějaký materiál na dnešní den, co by nám chtěl ukázat. Dovolil nám jet s ním, byli jsme rádi, že aspoň nějakým způsobem můžeme zjistit, jestli je Beth tady a nebo někde jinde. Pro jistotu s náma jen i Ray, ten kluk, který nám pomohl zjistit, kde Beth je, nebo teda aspoň, kde je její mobil.

„Ahoj Nancy, ty už odjíždíš?" Zeptal se ji Aden. Byla poněkud zaskočená a v rychlosti něco hodila do auta. „Jsem rád, že jsme tě ještě zastihl, půjč mi klíče, mám tam notebook a potřebuju ho k něčemu." Dodal. Nancy se na něj mile usmála a klíče mu dala do ruky a políbila ho na rty. Aden se hned odtáhl a šel si pro notebook a my šli za ním. Nevím, co dělala Nancy, ale během chvilky jsme slyšeli, jak odjela i s jejím autem. Ray v ruce stále držel notebook, na kterým byla jasně vidět poloha, kde se mobil nachází.

Aden si rychle vzal notebook ze stolu a nechal nás si to tu prohlédnout. Měli tu i sklep, kam prý Aden nesměl chodit, kvůli nějakému překvapení, každopádně my jsme se tam šli podívat. Na zdi u schodů dolů jsem si všiml kapek krve na stěně. Krev vypadala ještě čerstvě. Nancy však nevypadala na to, že by se jí něco stalo. Šel jsem tedy dál a došel jsem do obrovské místnosti, která dost zapáchala. Bylo tam vlhko a na zemi ležela matrace. Radši jsem odešel pryč, zpátky za klukama nahoru. Když jsme opravdu viděli, že Beth tu není, vrátili jsme se zpátky za Rayem do autam.

„Mám nové zprávy! Bethanin mobil byl zapnutý a ukazuje mi to, že právě tady na tomto místě byl zapnutý. Teď jede směrem do města, takže bychom se nejspíš měli vydat tam." Řekl nám. Všichni jsme rychle nasedli do auta a rychle jsme jeli za Beth. Za chvilku jsme narazili na auto Nancy, teda podle Adena. Rychle jsme za ní jeli. Už jsme všichni věděli, včetně Adena, že Nancy s tím má hodně společného.

Nejspíš si nás všimla a tak přidala. Bylo to jako ve filmu. Honička s autama. Byli jsme stále za ní a Ray, díky signálu z Bethaniného mobilu, říkal, kudy máme jet. Aden z toho byl dost špatný. Neuvedomoval si, že vlastně jeho milovaná přítelkyně může být i dost zlý únosce. My jsme ji teď chtěli hlavně dohnat a nechat ji zatknout za to, co provedla. Zasloužila by si to. Mám ji tak akorát plné zuby. Kráva jedna.