I'M SORRY

Kapitola čtyřicátá osmá

Byl už večer a já šla k jezeru. Šla jsem si pro odpověď, kterou jsem chtěla dostat od někoho, kdo mě stále sleduje a fotí, nebo o tom, kdo to dělá, ví. Čeho se však bojím? Nejspíš toho, že to bude pouhá lest na to, jak mě ublížit a nebo ponížit. Stále nevím, co dál. Jestli se otočit a odejít odsud nebo jít odvážně dál. Hodně taky myslím na to, co se stalo mezi mnou a Brucem dneska dopoledne. Bylo to tak krásný, asi ho miluju. A Aden mi je možná už někde. I když strašně moc mi chybí chvíle s ním a vlastně i on mi chybí úplně celej. A jsem zase u toho. Nevím, já prostě nevím co dál. Jediné po čem toužím, je mít klid od všeho, co se tu letošní tábor děje.

Když jsem dorazila k jezeru, tak jsem si jako obvykle sedla na chladný písek a dívala jsem se na hladinu jezera. Čekala jsem až někdo přijde. Koukla jsem se na displej svého opraveného mobilu, za což vděčím Georgovi. Bylo už 22:04 a já jsem stále nevěděla, kde ta dotyčná osoba je. Možná se jen bojí ukázat, stydí se za to, co udělala. Nejspíš je to pro ni taky těžké, ale jednou jsme se na něčem dohodly, tak by to měla dodržet a nenechávat mě tu takhle čekat. Rozhodla jsem se, že až bude 22:30. Tak půjdu domů. Po svém rozhodnutí jsem za sebou uslyšela kroky. Že by už tu někdo byl? Otočila jsem se, abych to zjistila, jenže nikde nikdo a tak jsem se opět otočila zpátky k jezeru. Zvláštní. Někdo mi najednou zezadu přiložil kapesníček k puse a k nosu. Bránila jsem se, chtěla jsem ruku s kapesníčkem odstrčit od sebe, ale sil ubývalo a já jsem nakonec usnula. Někdo mě omámil. Došlo mi to, jenže to už jsem s klidným svědomím spala a nevnímala jsem celý svět kolem sebe.
...
Probudila jsem se v jakési místnosti, byla tam tma, vlhko, ale teplo. Nikde žádné okno, všude jen tma. Šíleně mě bolela hlava. Snažila jsem se vidět cokoliv v místnosti, ale nešlo to. Byla tu hrozná tma. Ani jsem neviděla svoji ruku, když jsem si ji dala těsně před obličej. Po chvilce jsem si všimla, že ležím na nějaké matraci. Bylo to lepší než kdybych ležela na studené, vlhké podlaze. „Haló! Je tu někdo?" Zakřičela jsem ze všech sil. Nikdo se však neozýval a tak jsem to samé zakřičela znovu. Stále nic. Už jsem to vzdala a s brekem jsem se snažila usnout. Někdo mě unesl a já tu teď umřu hlady a sama. Určitě mě teď nikdo nehledá. Nikomu se po mě ani nestýská.

„Pomóóóc!" Ječela jsem hystericky zcela zbytečně. Slzy se mi valily z očí. Měla jsem strach. Tak moc jsem se toužila vrátit zpátky na tábor. Litovala jsem chvíle, kdy jsem se rozhodla jít k jezeru úplně sama, bez Bruce nebo kohokoliv jiného. Vzpomněla jsem si, že mám v kapse mobil. Hned jsem ho vytáhla a podívala jsem se na něj. Displej mobilu ukazoval 4:53 hodin ráno. Vypadá to, že jsem mimo byla dost dlouho. Hned mě napadlo, že bych mohla vytočit někoho z kluků, ale najednou se otevřely dveře a já měla smůlu. Byl to můj konec. Konec záchrany.

„O co se tu k sakru snažíš?!" Řekla rozčileně osoba s dívčím hlasem. V místnosti, ze které vyšla ven, bylo světlo, které mě nepříjemně udeřilo do očí. Byla jsem velmi vyděšená a bála jsem se, co bude následovat. Tolik jsem si přála, aby to dopadlo dobře, ale smůla se mi jen lepí na paty. Chtěla jsem to vyřešit a místo toho tu teď ležím na kusů staré matrace. „Tak takhle by to teda milá zlatá nešlo." Řekla pisklavým hlasem a rozešla se směrem ke mně. Vyškubla mi mobil z ruky a rychle zase odešla, asi se bála, zle bych ji mohla něco udělat, ale teď na to opravdu nemám sílu. Na maminkou chvilku když u mě byla jsem si všimla jejích dlouhých blond vlasů a část tváře. Někoho mi děsně připomněla, ale nemohla jsem si vzpomenout koho.

„Pusť mě odsud prosím." Zaškemrala jsem. Ona se jen ušklíbla a přistoupila ke mne trochu blíž. „Co po mě vlastně chceš? Až tě najdou tak tě zavřou do toho nejhnusnějšího vězení na světě." Prskla jsem po ní. Hned mi na tváři přistála dost bolestivá facka. Nevěděla jsem, že tak hubená na pohled jemná holka, může mít takovou ránu. Dost jsem se bála, čeho všeho by byla schopná.

„Hahaha. Dovol, abych se ti zasmála děvenko." Řekla sarkasticky. „Tady tě nikdo nenajde. Chcípneš tu. A než se tak stane, tak třeba pochopíš, že nemáš chtít něco, co patří mě." Její hlas najednou tak strašně moc zhrubnul. Šel z ní ještě větší strach než předtím. Nerozumněla jsem však jejímu poslednímu monologu. Co jsem jí vzala proboha? Absolutně nevím, co by to mělo být... Je mi ta holka sice odněkud povědomá, ale neznám ji natolik, abych jí mohla cokoliv vzít.

„Nechápu to." Pípla jsem. Ona se zase jen uchechtla a odešla. Opět jsem byla pohlcená do tmy. Alespoň jen od ní měla klid. Jenže můj mobil, jediná věc, co mě mohla zachránit, je teď u ní a mám pocit, že se se mnou stane přesně to, co mi řekla. O chvilku později se dveře opět otevřely a v nich stála zase ona. V jedné ruce držela jakousi pásku a v druhé ruce držela provaz. To snad ne... „Pane bože. Co chceš dělat?" Vyjekla jsem na ní. Na tváři se jí objevil celkem pobavený výraz a hned ke mně přišla. Snažila jsem se bránit, ale neměla jsem sílu. Už tolik hodin jsem nejedla. Myslela jsem si, že mi bude chtít svázat ruce, ale ona mě místo toho jen něčím silně praštila do hlavy. Najednou mě šíleně zabolela hlava a pak najednou tma, absolutně jsem o sobě nevěděla.
...
Probudila jsem se a ležela jsem na tom samém místě co předtím. Jenže jsem měla zalepenou pusu a svázané ruce i nohy. Nemohla jsem se jakkoliv hýbat a ani mluvit. Byla jsem absolutně odepsaná. Věděla jsem, že už teď jsem mrtvá. Dávám tomu tak tři dny a jsem mrtvá. Snažila jsem se vydávat nějaké zvuky, ale bylo mi to zcela k ničemu. Nikdo mě nemohl slyšet a už vůbec mě tu nemohl nikdo najít. Ta naděje se ve mně už naprosto ztratila. Začínala mi být zima a lehká mikina, kterou jsem na sobě měla, mě vůbec nezahřívala. Drkotala jsem zubama, než jsem opět neupadla do bezvědomí.

Chtěla bych vám teď všem, co čtete tuto knížku, říct, že teď budu vydávat kapitoly především z pohledu jiných postav. Situace z pohledů Bethany se budou objevovat jen zřídka. Až se to opět změní, oznámím to předem. Děkuju za přečtení 💕🌸