I'M SORRY

Kapitola třicátá první

„Krásné ráno." Pozdravila mě celá rozzářená Angee a položila si na stůl hned vedle mého tácu s jídlem ten svůj a sedla si na židli. Bylo půl osmé, což bylo pro spoustu lidí ještě moc brzo a tak jsem tu, teď už s Angee, seděla skoro sama. Na její pozdrav jsem jen kývla, protože jsem měla plnou pusu a pak jsem se hned napila čaje. Musela jsem jí neustále sledovat. Úsměv měla od ucha k uchu a pobrukovala si veselé melodie písniček. Sem tam se uchechtla a lehce cukla s hlavou na stranu a pak zase zpátky. Opravdu jsem nechápala její chování. Podobně se chovala už pár dnů, ale teď je to její chování zatím nejdivnější.

„Je vše v pořádku?" Otázala jsem se jí s mírným úšklebkem na tváři. Buď je opilá a nebo zamilovaná. Ta první varianta je ovšem ta lepší verze, ale bohužel méně pravděpodobná vzhledem k tomu, že je něco po půl osmé ráno. Hned svoji hlavu zvedla od talíře a podívala se na mě. Řasenku měla rozmazanou snad po celém obličeji a rty byly velmi suché a bez lesku. To znamenalo jediné...

„V tom nejlepším." Zachichotala se. Hlavu měla v oblacích a její hlas zněl jako kdyby mluvila na malé dítě. Přišlo mi to u ní zvláštní a velmi nevídaný. Nikdy se takhle nechovala snad jen jednou. Když se snažila sbalit kluka na jednom koncertě. Pak zjistila, že je to cizinec a neumí naším jazykem mluvit. Angee pak probrečela celou noc. Tenkrát jsem se tomu smála, ale kdyby se stalo něco podobného i teď, bylo by mi ji líto. Chtěla bych, aby si už našla nějakýho pořádnýho kluka, který by si jí vážil a nechoval se k ní jako k couře, která postává u silnice a stopuje auta večer po desátý.

„Ty máš kluka?" Vyhrkla jsem ze sebe nadšeně a ona svůj úsměv ještě rozšířila. Pane bože, takže to je pravda. Nemůžu tomu uvěřit. Kéž bych byla takhle šťastná i já. Možná to byly jen tři dny co jsem byla v té euforii, ve které člověk bývá když se zamiluje. Pak se to začalo komplikovat. Moje zdraví. A teď Sky. Možná kdybych ten den zůstala tady s Adenem a klukama, nic by se nestalo a já bych nemusela být tak strašně moc vynervovaná z mého vyloučení z tábora, které se nakonec nekonalo. Za což musím poděkovat všem svatým.

„No tak to ještě ne, ale dnešní noc byla naprosto dokonalá. Už pár dnů jsme po sobě pokukovali, ale až včera večer se stalo to, co jsme oba dva tak moc chtěli." Vysvětlila mi Angee. Úplně to k ní sedělo. Přesně taková ona je. Musím se tomu zasmát, ale je vidět, že je Angee opět ve svém živlu. Dnes to byl tenhle a zítra to bude tamten. Bože kdy přijde ten skvělý úžasný kluk, který odnaučí Angee dělat takovýhle kraviny a řekne jí, že úlet je naprostá kravina. Kde jen je? Už aby tu byl. Potřebuje ho jako sůl. „A hele kdo ti jde." Řekla a kývla hlavou směrem k hlavnímu vchodu do jídelny. Jelikož byly dveře za mými zády musela jsem se otočit. Hned jsem si všimla Adena a jeho party kluků. Hned jsem se otočila zpátky a dělala jsem, že je mi to jedno.

„No a co." Pokrčila jsem rameny a dál jsem hleděla do svého skoro prázdného talíře. Nedalo mi to a musela jsem se přece jen otočit a podívat se za sebe na kluky. Byli už skoro hned u nás a tak jsem se v rychlosti otočila zpátky. Neunikl mi však úšklebek Adena a George. Protočila jsem nad tím oči v sloup. Angee si hned mého chování všimla a uchechtla se. Už už by mi chtěla sdělit nějakou svou kousavou poznámku, ale předběhl jí Aden, který si společně s klukama sedl hned k nám ke stolu.

„Copak se děje lásko?" Zeptal se mě s úsměvem na tváři a pohladil mě po vlasech. Hned jsem po něm hodila vražedný pohled. On ví, jak moc tohle oslovení nenávidím, stejně jako miláčku a podobně. „Nebo snad nejsi moje láska?" Zeptal se mě s hraným smutným výrazem a z tváře si rukou otřel imaginární slzu. Bruce, José, Mark a George měli co dělat, aby se nezačali smát... Podobně na tom byla i Angee. I když mi to moc vtipný nepřišlo, mé koutky rtů se zvedly do mírného úsměvu, ze kterého vzniklo menší zasmátí.