I'M SORRY

Kapitola dvacátá třetí

Probudila jsem se z důvodu příšerné bolesti hlavy. Všude kolem mě pípali přístroje, které se včetně toho zvláštního zápachu nedali ignorovat. A já jsem hned poznala kde jsem. V nemocnici. Problém byl v tom, že jsem nevěděla v které a tak jsem se začala bát.

Stále jsem měla zavřené oči a tak jsem se je pokusila otevřít. V místnosti byla celkem tma a tak mě nebolely tolik oči. Pokoj byl veliký a skoro prázdný, teda až na mojí postel, která ležela v rohu pokoje a to bylo ještě více strašidelné. Doprostřed místnosti na podlahu dopadalo světlo z venku, kde se už stmívalo a nebo rozednívalo. No uvidíme za pár minut jak tomu je.

„Dobré ráno Bethany." Zasmál se doktor. Hned podle hlasu jsem poznala o jakého doktora se jedná a tak jsem ho s úsměvem pozdravila nazpátek. „Jak vám je?" Zeptal se mě a podíval se do svých papírů, ve kterých měl nejspíš více popsaný můj stav a to, co se mi stalo.

„Bolí mě hlava a jinak je to v pohodě." Odpověděla jsem mu a stále jsem na rtech držela úsměv, i když to bylo přes tu bolest těžký. Nevím proč mě ta hlava tak bolí... Asi jsem spadla a uhodila jsem se do hlavy. Nic jiného mě nenapadá.

„Dobře. Teď ti dám nějaký prášky na spaní a zítra ti řeknu tvojí diagnózu.. Až u toho budou i tvoji rodiče." Kývl a odešel. Zase jsem se ocitla v té chladné, tmavé a prázdné místnosti zcela sama. Podívala jsem se z okna na oblohu, která byla ještě tmavší než před tím a to kromě toho, že začíná noc znamená, že bude v místnosti větší tma.

„Dobrý večer slečno. Nesu vám ten prášek." Nakoukla do pokoje sestřička. Otevřenými dveřmi vniklo do pokoje více světla, ale hned co jsem si spolkla prášek, sestřička odešla a světlo z nemocniční chodby zase zmizelo. Netrvalo dlouho a prášek začal zabírat. Oční víčka byla tak těžká, že jsem zavřela oči a během minuty usnula.
...
„Dobré ráno." Usmála se na mě hned mamka co jsem se probudila. Úsměv jsem jí opětovala a poté jsem zase na chvíli zavřela oči. Hlava mě už nebolela, takže jsem se cítila o mnoho lépe než včera večer. Když jsem oči opět otevřela a více jsem se podívala na mamku, zjistila jsem, že sedí v modrých dlouhých plážových šatech na křesle skoro stejné barvy, které tu včera stoprocentně nebylo.

„Jak ti je?" Zeptal se mě táta, který pomalými kroky, přišel blíž k mé nemocniční posteli a celou si mě prohlédl. Nevypadal moc šťastně. Spíš byl rozhozený a nervózní, jakoby on byl ten, co čeká na to, až mu určí diagnózu.

„Je to už dobrý. Děkuju." Odpověděla jsem mu a nechápavě jsem se podívala na mamku, která mi nepříjemně stiskla ruku, docela to zabolelo. Jen se na mě omluvně podívala a vstala z křesla a přešla na druhý konec pokoje. Možná nechtěla, abych viděla jak brečí. Nechtěla, aby mě to ranilo a rozbrečelo taky.

„Tak jsem tu!" Prohlásil doktor, když po zaťukání vešel do pokoje. Všichni jsme najednou byli úplně zticha a čekali jsme co nám řekne. Máma pokynula, aby začal mluvit a on jen kývl a pak se podíval do své velké knihy, do které si většinou zapisuje stavy a nemoci lidí, které léčí. Za těch pár let už to mám celkem okoukaný a tak vím co a jak dělá.

„Podle výsledků co přišli z laboratoře ti vir napadl tenké střevo. Je to něco podobného jako minule, ale..." Chtěl pokračovat dál, ale mamka ho přerušila a já věděla, že bude zle. Chtěla jsem ji přerušit a něco říct, ale jedním znamením mě beze slova umlčela a upřímně se podívala na doktora.

„Před čtrnácti dny tu Beth byla, ona se vám nezmínila?" Zeptal se doktor rodičů a poté se všichni podívali na mě. Znervózněla jsem a začala jsem si o sebe mnout mé spocené ruce. Raději jsem mlčela a nic neříkala, nechtěla jsem vyvolat zbytečné spory a hádky, i když to jsem možná už udělala.