I'M SORRY

Kapitola desátá

„Nemocnice?” Podivil se Aden, když jsme vystoupili z auta a nechápavě se na mě podíval. Věděla jsem, že bude chtít slyšet pravdu, kterou vlastně ani vy nevíte, ale já jsem mu ji rozhodně říct nechtěla. Nechci, aby mě litoval a celé léto, celý tábor mi říkal co můžu a co ne. Angee to nedělá a proto jsem jí to řekla.

„No, jen si něco zařídím a hned jsem tu.” Usmála jsem se na něj a na tváři jsem mu zanechala jeden polibek. Když jsem se od něj odtáhla a chtěla jsem vejít dovnitř, abych byla co nejdříve hotová, chytil mě za zápěstí a stáhl si mě zpátky k sobě.

„Co?” Zeptal se mě. Trošku mě to naštvalo, nemám totiž moc ráda, když se někdo plete do věcí do kterých jim skoro vůbec nic není.

„Jenom potřebuji navštívit svého lékaře to je všechno.” Odpověděla jsem mu a falešně jsem se na něj usmála. Vymanila jsem se z jeho sevření a udělala jsem od něj krok dozadu, abych u něj nestála tak blízko. Moc se mu to nezamlouvalo, ale nechal mě být.

„Něco si potřebuju zařídit. Až budeš hotová zavolej mi, číslo na mě máš stejně jako ostatní.” Křikla na mě Brownová a zabouchla za sebou dveře. Aden se chvilku rozhodoval zda zůstat s námi nebo jet s Brownovou. Nakonec si vybral možnost a, zůstat s námi. Bohužel.

„Něco si koupím ano, za hodinu se tu sejdeme.” Mrknul na nás Aden a mě i Angee se značně ulevilo. S Angee jsme obě kývly a zamávaly mu.

„Tak tohle bylo dost divný.” Řekla jsem polohlasem a sledovala jsem Adenovy záda jak se vzdalují. Hned jak zahnul za roh otočily jsme se na sebe s Angee.

„Máme jenom hodinu.” Zkonstatovala Angee a chytla mě za zápěstí a táhla mě dovnitř nemocnice. Můj doktor sídlí ve črtvrtém a posledním patře a tak jsme šly k výtahům. Přivolala jsem výtah a když přijel, nastoupily jsme do něj.
...
„Tak co? Přežije?” Zeptala se Angee doktora hystericky, zatímco já jsem stála na místě s očima zapýchnutýma do země. Tiše jsem doufala, že dnešek dopadne dobře.

„To ano, ale neříkám, že není v kritickém stavu. Kdyby teď přišla do styku s někým nemocným, mohlo by to mít fatální následky.” Odpověděl ji doktor. Věděla jsem, že mi nemůže dávat falešné naděje, tudíž mi nemůže říct větu, kterou chci slyšet od doby co mám tuhle nemoc. Přežijete...

„A jak to uděláte? Všude kolem mě chodí lidi, kteří jsou plní bakterií a virů.” Promluvila jsem a přistoupila jsem k němu blíž.

„Pojedeš domů a budeš nosit roušku. Ven budeš chodit jen brzy ráno a pozdě večer, kdy je venku nejméně lidí.” Odpověděl mi a ze svého šuplíku vytáhl roušku.

„Nikdy! Jsem naprosto v pořádku! A domů už vůbec nepojedu!” Vyjekla jsem na něj hystericky. Při poslední větě jsem si vzpomněla na Adena, chci toho o něm tolik zjistit a měla bych odjet? Ani omylem.

„Musíme udělat spoustu dalších vyšetření, ale víte co pro vás bude vaše rozhodnutí znamenat?” Nadzvednul obočí a podíval se mi do očí. Chtěla jsem uhnout pohledem, ale nešlo mi to.

„Ano, vím.” Odpověděla jsem mu a sklopila jsem svůj pohled na špičky svých bot. „Ale zůstanu na táboře.” Řekla jsem s odvahou v hlase a znovu jsem se mu podívala do očí.

„Jak myslíte.” Zoufale si povzdechl. Na chvilku sklopil svůj pohled a poté ho zase upřel na mě. „Teď vás ale sestřička vezme na vyšetření, ze kterého zjistíme více informací.” Oznámil mi. Sestřička hned vstala od stolku a přišla ke mně. Nebylo to pro mě nic nového a tak jsem ji jen mohla s klidem následovat do ordinace kam chodím měsíc co měsíc.