I'M SORRY

Kapitola dvacátá druhá

Už je to více jak týden co mi ošetřovatel řekl, že mám angínu. Antibiotika a mnohem více léků co mi předepsal beru pravidelně, ale místo toho, aby se to zlepšovalo, je to čím dál tím horší. Nevím co se to se mnou děje. Bojím se co se mnou je. Vím, kdo by mi v tuhle chvíli mohl pomoct, ale je odsud tak daleko a žádat o to, aby mě za ním Brownová odvezla je zcela zbytečné. Měla by řeči a možná by mi ani nevyhověla. O kom to mluvím? O svém doktorovi, kterého bych tu teď tak potřebovala. On ví co mi je a jak mě pomoct.

„Tak jak ti je?” Zeptala se mě Brownová a přitom chodila od dveří k oknu u kterého se na chvíli zastavila a podívala se ven, zase zpátky ke dveřím. Nakonec se zastavila u mě a čekala na mojí odpověď. Už, už jsem se nadechovala k odpovědi, když v tom do pokoje vstoupil ošetřovatel.

„Nějak se mi její stav nelíbí. V krku už zánět nemá, ale horečky neustupují a její tělo nemá dostatek živin. Vše co sní zase vyzvrací.” Odpověděl za mě a začal poslouchat mé srdce. „I srdeční tep se výrazně zpomalil.” Dodal a schoval fonendoskop zpátky do své tašky. „Hlas má už taky v pořádku.” Pokrčil rameny a přemýšlel co by to jen mohlo být.

„Pokud se do týdne Bethany neudělá líp, zavolám rodičům a pojede domů.” Oznámila Brownová a odešla. S Angee jsme se na sebe jen smutně podívali a povzdechly jsme si. Poté jsem se ještě podívala na Adena. Nepřítomně se díval do zdi. Oči plné smutku, jako tělo bez duše. Pak se sebral a odešel.

„Nejradši bych tě odvezl do nemocnice.” Povzdechl si ošetřovatel a podíval se na mě. „Jsi bledá. Nic nejíš, nepiješ. S takovou jsi do toho týdne mrtvá.” Prskl a odešel. Asi ho naštvala slova, která řekla Brownová. Jako by v sobě neměla aspoň trochu citu.

„Zavolej mámě.” Nakázala mi Angee a sedla si vedle mě. Podala mi mobil a objala mě. Chvilku jsem se na mobil dívala a pak jsem svůj pohled přemístila na Angee. V očích se jí zaleskly slzy. A já se usmála. Nechápavě se na mě podívala a já jí položila svůj mobil zpátky do ruky.

„Ne. Jediný koho zavoláme až mi bude nejhůř bude můj doktor. Nikoho jinýho volat nebudeme. Maximálně záchranku.” Řekla jsem ji a lehla jsem si. „A teď dojdi pro Adena.” Nakázala jsem ji.

„Jsi blázen, ale fajn. Když chceš, bránit ti v tom nebudu, ale nechtěj po mě, abych oznamovala, tvým rodičům, že jsi..” Odmlčela se a položila vedle mě můj mobil a hlavu si položila do svých dlaní.

„Bože Angee, neumírám ano. Je to nějaká blbá nemoc. Za pár dnů už budu v pohodě.” Mrkla jsem na ní s úsměvem a ona se na mě podívala.

„Kde bereš tu jistotu?” Povzdychla si zoufale a odešla. Zase jsem zůstala sama. Vždycky když se snažím zlo obrátit v dobro, negativní věci v positivní, nakonec vždy zůstanu sama. Nechápu proč, ale je tomu tak. Radši než abych dál přemýšlela, jsem zavřela oči a snažila se usnout. Po chvilce se mi to konečně povedlo.
...
„Tak co, jak jí je?” Uslyšela jsem Adena, jak se ptá někoho kdo je momentálně se mnou v pokoji. Asi mě nechtěl vzbudit, protože šeptal. Ale to nevěděl, že já už jsem dobrou minutu vzhůru a slyším každičké jeho slůvko.

„Když jsem přišla zase spala.” Odpověděla mu šeptem Angeey která seděla vedle mě a hlídala mě jako kdybych byla nějaký speciální pacient ba dokonce prezident. Je to od ní moc hezké, ale neměla by se až takhle moc přemáhat. Měla by si taky užívat svůj život a být zase ta Angee jako dřív. Ta praštěná holka co má všechno a všechny na háku.

„Asi bychom ji měly nechat spát. Je to jediný spůsob, jak si může dobít energii.” Povzdychl si Aden. Mrzelo mě, že si všichni myseli jak jsem slabá a že každou chvíli umřu. Ale musela jsem se smířit s tím, že přemlouvání by je stejně nepřesvědčilo o opaku. Navíc Angee ví svoje.

„Adene. Já se o ní bojím.” Řekla Angee zlomeně a podle prohnutí postele se zvedla. Její kroky byly byly slyšet. Udělala celkem čtyři a pak se zastavila. Zřejmě stála u Adena, který jí nejspíš utěšoval. Já jsem jen mlčky ležela a ani nepípla. Je dobré vědět, co si o vás ostatní myslí. Zvlášť na smrtelné posteli. Ne, dělám si legraci.

„Bude určitě v pořádku. Vím to.” Řekl Aden positivně a myslím si, že se i usmál. Vidět tak jeho úsměv. Pomalu jsem otevřela oči a hned se mi naskytl pohled na Adena a Angee. Oni dva jsou ti nejlepší lidé co mě kdy potkali. Angee jako kamarádka a Aden jako přítel, jako moje největší láska života. Což je vlastně pravda.

„Jé, už jsi se vzbudila.” Usmála se na mě hned Angee, která si toho všimla jako první. Hned odstoupila od Adena a přišla ke mně. Sedla si vedle mě na postel a s úsměvem se na mě dívala. Vypadala fakt vtipně.

„Copak? Už jste si mysleli, že jsem tuhá?” Zasmála jsem se svému sarkastickému vtípku, ale Adenovi s Angee to moc vtipný nepřišlo. Ba naopak, vypadali jako by se každou chvíli rozbrečeli, nebo propukli v naprostý hysterák.

„To není vtipný.” Řekla vážně Angee a Aden jen přikývl. Bylo to tak hezké, jak se o mě báli a měli o mě starost. Musela jsem se nad tím pousmát. Nikdy bych neřekla, že Angee dokáže být takto vážná a zodpovědná. Asi už z ní vyprchala ta puberta, která dělala z Angee tu drsňačku. I když tu drsňačku jsem měla ráda víc.

„A máš teď nějaké speciální přání?” Zeptal se mě Aden a pohladil mě po tváři. Hned jsem se na něj usmála a po ruce jenž mě hladila, jsem ho pohladila taky. Pak jsem se zamyslela, co bych si to vlastně přála a hned jsem mu odpověděla.

„Přála bych si jít ven k jezeru.” Odpověděla jsem mu. Byla to věc, kterou jsem si opravdu moc přála. Sednout si na ten sluncem vyhřátý písek a nohy si položit do ledové vody. Zavřít oči a myslet na positivní věci. Na polibky co mi dává Aden. Na spousty zážitků s Angee.

„Nevím jestli je to dobrý nápad. Sotva jsi se vyléčila z angíny a rozhodně nejsi ve stavu, kdy bys mohla chodit ven.” Řekl starostlivě Anden a mé ruce sevřel v jeho dlaních. Podívala jsem se mu prosebně do očí, což pomohlo. O nedlouho povolil. Pomohl mi se obléct a vydali jsme se společně ven.

„Kdyby cokoliv, tak řekni a hned půjdeme domů.” Řekla Angee, která šla pro jistotu s máma. Kývla jsem jakože rozumím a hned jak jsem mezi stromy uviděla jezero. Rozeběhla jsem se k němu a ponořila jsem si do něj nohy. Bylo to tak příjemné.

Dost mě ten běh unavil. Byla jsem zadýchaná a vyčerpaná jako po maratonu. Raději jsem si sedla a snažila jsem se sklidnit svůj dech, ale nějak se mi to nedařilo. A všimli si toho Aden s Angee, kterým se to vůbec nelíbilo.

„Jsi v pohodě?” Zeptala se mě Angee a položila mi ruku na záda. Než jsem ji však ztihla odpovědět zatmělo se mi před očima a ztratila jsem naprosto kontrolu nad svým tělem.

„Adene! Zavolej sanitku!” Uslyšela jsem naposledy.

Takže chci vám poděkovat za tolik přečtení v posledních dnech. Jste opravdu úžasní, je vidět že se vám knížka líbí, což mi dělá hroznou radost!!!
...
😇😇😇
💗💗
👍