I'M SORRY

Kapitola dvacátá pátá

„Ahoj!” Zakřičela na mě Angee, hned co jsem vystoupila z auta a s úsměvem na rtech se rozeběhla proti mě. Všichni kolem ní se na ní dívali jako na blázna, ale Angee to bylo jedno. Pro ní jsem v tu chvíli byla nejdůležitější a nejzajímavější já. Když už byla skoro u mě zabrzdila a skočila mi do náručí. Já jsem jí objetí zmateně oplatila a odtáhla jsem se od ní.

„Po tomhle se mi už stýskalo.” Zasmála jsem se a Angee se mnou. Pak se mě ptala na různé otázky, třeba jak jsem se měla v nemocnici, jak se tam ke mně chovali a jak se mi tam líbilo. No prostě klasický otázky. Na vše jsem jí odpověděla a řekla jsem jí i to, co se stalo mezi mnou a rodiči. Smutně se na mě podívala a objala mě.

Mezi tím, co jsme si s Angee povídali mi Aden vyndal věci z auta a pak vrátil klíčky panu Smithovi, což je něco jako zahradník a opravář v jednom. A teď už vím, že to auto rozhodně Adena nebylo. Pak za námi přišel, objal mě ze zadu a dal mi pusu na tvář.

„Pojď, něco ti musím ukázat.” Zašeptal mi do ucha a jemně se o něj otřel svými rty. Celým tělem mi broběhl mráz až jsem se musela jemně otřást. Až tak mi to bylo příjemné. Jen se tomu zasmál a odvedl mě za ruku k jeho chatce. Mojí tašku držel v ruce, což jsem absolutně nechápala, ale nevadí on mi to vysvětlí.

„A co tu vlastně děláme. A ještě s mojí taškou, kterou mi měla Angee odnést do chatky.” Zeptala jsem se ho, protože jsem byla hrozně moc zvědavá co mi to chce ukázat a zeptat se ho byla možnost, jak by se při odpovědi mohl prokecnout.

„Uvidíš.” Řekl a otevřel dveře. Vešel dovnitř a mě pak za ruku stáhl za sebou. Nevěděla jsem co má tohle znamenat, ale radši jsem mlčela a čekala jsem, jak se situace vyvine. Když jsem byla vevnitř, zavřel za mnou dveře a propletl si se mnou prsty. Pak se společně se mnou vydal do hlavní místnosti.

Otevřel dveře od obýváku na který navazoval kuchyňský kout. Hned moje uši zaplavila vlna hudby. Někdo hrál v místnosti na kytaru. Byl to černovlasý kluk s piercingem na spodním rtu, kromě toho na něm nic zajímavého nebylo. Hned co jsem se otočila doprava, uviděla jsem stát u kuchyňské linky druhého kluka. Měl blond vlasy, které měly černé konečky. Byl dost namakaný... Snad všichni víme, jak to myslím. Pil vodu a hned se na mě podíval.

Další kluk vyšel z koupelny jen v ručníku obmotaném kolem pasu a něco hledal. Měl tmavě hnědé vlasy z kterých kapala voda. Byl hodně podobný Adenovy, co se týče střihu vlasů a postavy, jinak byl úplně jiný... Takový ten frajírek, po kterém touží všechny holky, nejen ve snech, ale i v realitě. Vtipný je, že ani jedna z těch holek si neuvědomuje, že tenhle kluk by o ní nepopřel ani kolo.

„Kluci. Tohle je Beth.” Řekl nahlas a tím na sebe a hlavně na mě upoutal velikánskou pozornost od všech ostatních. „A Beth tohle jsou George, José a Mark. A pak je tu ještě Bruce, ale ten někde paří s holkama.” Řekl mi a já jsem nervozitou ani nepromluvila. Tak strašně moc jsem se před těma klukama styděla. Stále jsem si je projížděla pohledem, někoho mi strašně moc připomínali a já si za boha nemohla vzpomenout koho. Jako bych je už někdy v životě viděla, ale kde?

„Páni, asi budu potřebovat seznam, abych si to všechno zapamatovala.” Řekla jsem. Bylo to dost trapný, ale všichni se tomu smáli, takže vlastně super. Nemám se za co stydět, jsem pro ně dokonce i vtipná. No, to těžko.

„Těší mě, jsem José.” Představil se mi s rukou napřaženou ke mně kluk s piercingem ve rtu. Divím se, že ho to nebolí. No aspoň něčím ho rozeznám od ostatních. Jeho ruku jsem hned přijala a navázala jsem s ním oční kontakt. Jeho barva očí byla stejná jako barva jeho vlasu. Černá.