I'M SORRY

Kapitola čtyřicátá pátá

„Tak co? Jak to dopadlo?" Zeptal se mě José hned, co jsem vešla do chatky. Ani jsem mu nestihla odpovědět a už zase spustil. „Sky a Bruce mi to řekli, jen aby sis nemyslela, že já jsem ten co tě sleduje." Řekl na svou obranu a zasmál se. Jen jsem se na něj ušklíbla a sedla jsem si k Brucovi na postel. Bylo nás tu opravdu mnoho, ale můj strach a divný pocit, který jsem venku měla, mě stále neopouštěl. Nechápala jsem to. Vždyť tady jsem přece v bezpečí, nic se mi tu nemůže stát.

„Ale jo..." Začala jsem nejistě a nervózně jsem se rozhlížela kolem sebe. Všude kolem mě byli jen kluci, tak proč ten divný pocit v břiše? „Všechno jsem jí to řekla a prý to musí prověřit, pak teprve mohou zavolat policii. Asi mi nevěří nebo co. A abych nezapomněla. Máte se u ní zastavit, aby jste jí ty fotky ukázali a tak. Nazvala vás svědky, takže to nejspíš bere dost vážně. Každopádně byli by jste tak hodní a opravdu tam zašli a vše jí řekli, vše co o tom víte... teda kromě teče Skyi, ty jsi tu vlastně na tajňačku, takže ty tam prosím tě nechoď." Řekla jsem. Všichni kyvli hlavou včetně Skye.

„Já tě tu budu hlídat." Prohlásil Sky hrdě a sebevědomě. Musela jsem se tomu smát, ale radši jsem hned přestala, nechtěla jsem urazit jeho velmi vysoké ego. Bylo něco kolem jedné odpoledne a já už začínala mít hlad. Šla jsem se podívat do naší mini ledničky, ale kromě Coly a Spritu tam nic nebylo. Vrátila jsem se tedy zpátky za klukama a stoupla jsem si před ně. Nikdo mě nevnímal, všichni si jen povídali a nebo si s někým esemeskovali. Protočila jsem nad tím očima a ruce jsem si složila na prsou.

„Mám hlad, takže jdeme na oběd. Hned!" Rozkázala jsem jim. Nehezky se na mě podívali, já jsem se jim jen zasmála a větu jsem jim zopakovala. „Přece mě nenecháte jít samotnou. Že jo Skyi?" Dodala jsem. Všichni se po chvilce tak strašně moc ochotně zvedli z postelí a šli se mnou do jídelny. Bylo mi s nima fajn. Cítila jsem se s nima víc v bezpečí. I když stále mi něco uvnitř mě říkalo, že mě někdo sleduje. Nechtěla jsem být před tolika lidma moc podezřelá a tak jsem se radši neotáčela kolem sebe a místo toho jsem si povídala s klukama o tom, jak moc je těžký dostat Jessie Smithovou do postele. Achjoo, prostě kluci.

Najednou mi zapípal můj mobil oznamující příchozí zprávu. Jako vždycky jsem se hned podívala, kdo mi to píše. Bylo to nějaké neznámé číslo a tak jsem zprávu ze zvědavosti rozklikla, abych zjistila, co je v ní. Byla tam fotka Adena s nějakou holkou a to, co spolu dělali bylo srdcervoucí. Pod tím bylo pár slovy napsáno: Chceš vědět víc? Pozítří v osm večer za budovou jídelny. Budu tam na tebe čekat. Naprosto jsem tomu nerozumněla. Bála jsem se a zároveň se mi chtělo brečet. Bez jakéhokoliv slova jsem se rozeběhla pryč, konkrétně k jezeru. Už jsem to prostě nedávala. Ta fotka se mi uložila do mobilu a nešla mi vymazat. Tudíž jsem ji měla, kdykoliv jsem rozklikla galerii, na očích. Myslela jsem si, že snad skočím z mostu. Bylo mi tak špatně. Motala se mi hlava a srdce vynechávalo několik úderů.

„Beth! Kam jdeš!?" Křičel na mě José s klukama. Nevnímala jsem je. Jediné co jsem chtěla bylo to, aby už byl všeho konec. Tak moc jsem chtěla, aby ta blbá nemoc napadla mé srdce a to přestalo být. Slzy mi nepřestavály vytékat z očí. Svalila jsem se na zem a začala jsem hystericky řvát na celé kolo. Přiběhl ke mně José, zvedl mě a silně mě objal a dost dlouho mě nehodlal pustit. Vzal si mě do náručí a nesl mě nejspíš zpátky do chatky. „Já s ní jdu zpátky na chatu a vy ji doneste něco k jídlu." Rozkázal jim a vydal se se mnou do chatky. Byla jsem mu vděčná, že mě tam nenechal samotnou, i když jsem původně sama chtěla být.

„Můžeš mi říct, co se stalo? Proč jsi najednou tak hysterická?" Zeptal se mě Bruce. Byla jsem už ve své posteli a stále jsem bolestí řvala. Měla jsem pocit, že se mi srdce láme na tisíc malých kousků. Nebyla jsem schopná Brucovi odpovědět. Přes všechny ty slzy, které jsem měla v očích, jsem se na něj podívala. Díval se na mě s neutrálním výrazem ve tváři a mlčel, čekal na moji odpověď a zároveň i vysvětlení. Bylo na něm vidět, že ho to opravdu zajímá, no a tak jsem sebrala všechny své síly a začala jsem.

„Někdo mi poslal tuhle fotku a zprávu." Řekla jsem jednoduše. I to mi však dalo veliké úsilí. Vím, že já jsem se taky nezachovala dvakrát nejlíp, když jsem se spustila s Brucem, ale já měla aspoň důvod. Musela jsem se nějak pokusit slepit své zlomené srdce. Aden nemá co slepovat, on byl ten, který bez ověření těch fotek odešel a nechal mě tu samotnou. Znamená to tedy, že už mě nemiluje? Ne, na tuhle otázku si sice odpovědět nedokážu, každopádně já mám prostě právo na opravení něčeho, co se rozbilo. Obzvlášť, když je to moje.

„Můžu to vidět?" Zeptal se mě opatrně. Hned jsem přikývla a mobil jsem mu naštvaně položila do ruky. Podíval se na displej a strhnul. Nejspíš ho to velmi moc zarazilo. Naštvaně sevřel můj mobil ve svých rukách. Po chvíli se na mě podíval, vrátil mi ho a beze slova odešel pryč. Nechápala jsem to. Nachvilku jsem přestala vzlykat a produkovat velké množství slz. Začala jsem totiž přemýšlet nad podivným chováním Bruce. Znovu jsem se podívala na tu fotku, ale nic zvláštního tam nebylo... nic tak zvláštního, co by ho mohlo takhle vykolejit, ale co já vím, co ho na té fotce tak zarazilo.

Vypla jsem mobil a otočila jsem se na druhou stranu. Chtěla jsem usnout, ale nešlo mi to. Byl den a venku bylo světlo. A navíc jsem byla vyspalá ještě z noci. Když jsem nemohla usnout, vydala jsem se dolů za klukama, čekala jsem jejich podivné otázky, na které nejspíš budu muset odpovídat, ale oni byli naprosto ticho. Úplně ticho, jen se na mě nechápavě dívali. Divili se mi, jaktože nejsem v posteli a neodpočívám, či tak.

„Byla bych ráda, kdybychom o tom už nemluvili." Prolomila jsem hrobové ticho mezi náma. Všichni kývli a usmáli se na mě. „Prostě jen udělal to, co já jemu. Konec." Dodala jsem klidně. Avšak navenek klidná, uvnitř jsem byla tak nervózní, naštvaná, zlomená a mnoho dalších pocitů, které se ani slovy vyjádřit nedají. Tak moc mi vadilo, že se mi takhle pomstil. Určitě se mu tím všechno vysvětlilo a objasnilo... jenže to bylo poprvé, co se něco takového mezi mnou a Brucem stalo, předtím jsme byli pouze kamarádi. Což Aden nikdy nechápal.

„No. Myslím si, že teď by sis měla sníst ten oběd, co jsem ti donesl." Řekl George a zasmál se. Přikývla jsem a šla jsem si sednout ke stolu, kde jsem to měla připravené. Bylo to od nich moc milé, že na mě takhle mysleli. Hned jsem se do jídla pustila, protože jsem měla veliký hlad. Dlouho jsem nejedla, měla jsem nervy a celkově mi nebylo vůbec dobře. Byla jsem ráda, že tábor zachvilku skončí a já budu mít snad už navždycky pokoj od těch příšerných fotek a esemesek. Věřte mi, že tohleto byste opravdu zažít nechtěli. Nejradši bych ten mobil zahodila do jezera, ale radši ne... je to přece mobil.