Nezlomný [Ereri] (II. Díl) ✔

5

,,Wow, tu je to fakt nadherný!"
Vydechnu a nadšeně se rozhlížím kolem sebe.
Luke se usměje.
,,Jo. Mám to tu rád. Taky tady dobře vaří."

Sedneme si ke stolu vzadu v restauraci.
Na stole se rozprostírá ubrus s květinovým vzorem a před námi leží skleničky, naplněné čistou vodou.

Semknu ruce a opřu se o ně bradou.
Zamyšleně ho pozoruji.
Mladý metalista si zatím vezme jídelní list a čte výběr jídel.

,,Co si dáš? Já mám chuť na špagety, ale ta ryba taky nevypadá špatně..."

Jeho hlas slyším jen vzdáleně.
Křečovité svírání stolu.
Semknutá víčka.
Zrychlený tep.
Šílený dech.
Motání hlavy.

Srazím rukou skleničku, která se posléze roztříští o dřevěnou podlahu a pevně chytnu ubrus stolu.
Luke je okamžitě u mě a drží mě za zátylek.
Už zase...
Od té doby, co jsem se dostal pryč, dostávám nepravidelně stavy úzkosti.
,,Dýchej, Erene. Je to v pohodě. Je to v pohodě, jsem tu s tebou, dýchej..."

Lidé kolem nás, nám věnují zmatené a starostlivé pohledy.

Rychle k nám přiběhne jeden ze zaměstnanců.
,,Je všechno v pořádku? Mám někoho zavolat??"
Optá se starostlivě a Luke ho jen pošle pro novou vodu.

Zhluboka se nadechnu.
Tep se uklidní.
Křečovité svírání stolu a nepravidelné dýchání přestane.

,,Jsem v pohodě.
Půjdu na chvíli ven na vzduch. Hned jsem zpátky."
Blonďáček se na mě starostlivě dívá a já mířím ke dveřím restaurace.

Vejdu do jedné ze slepých uliček vedle restaurace a opřu se o chladnou zeď, přičemž vložím obličej do dlaní.

Nadechnu se a zadívám se před sebe.
Proč se tohle děje zrovna mě?
Může mít jeden člověk tak velkou smůlu?
Očividně ano.

V tu chvíli mi srdce vynechá úder.
Obličej mi zbledne.
Plíce mě začnou pálit, dlaně se mi začínají potit a myslím, že každou chvíli spadnu na zem.
Je to jako stav úzkosti, ale desetkrát horší.
Nejsem schopen pochybu.
Nevěřícně zírám na výjev přede mnou.
Pokud nezačnu dýchat, udusím se.
Jsem jako socha a pořád se snažím přesvědčit sám sebe, že to není skutečnost.

,,Levi..."