War Of Brothers (CZ)

WOB - 43. Díl > Je to na tobě, Tomlinsone.

„Neposloucháš mě, nikdy jsi mě neposlouchal.“ pronesla jsem tiše s pohledem upřeným na podlahu.

„Vždy jsem tě poslouchal, ale teď musíš poslouchat ty mě, ano? Ano?!“ zvýšil hlas on, když jsem neodpovídala. Nakonec jsem se na něj donutila podívat. Stál vedle mě, s pohledem na mě. „Tohle není tvoje vina, ale Zaynova. Zayn za tohle může. Pokud chceš být na někoho naštvaná, dávat to někomu za vinu  - pak jemu, ne sobě. Můžeš být naštvaná, to ti nikdo nesebere, ale buď naštvaná tím správným směrem. Použij ten vztek na to, abychom se ho zbavili jednou pro vždy. Využij radu tvé matky – musíš vidět skrz.“

Na okamžik jsem se zarazila při jeho slovech, které se řinuly z jeho úst. Měl pravdu. Pokud za to někdo skutečně mohl, pak Zayn.

„Musím jít, zůstaň tu a kdyby se vrátil Louis .. řekni mu, že je mi to líto.“ Pronesla jsem ještě, když už jsem couvala k východu.

Než Marcel něco stihl namítnout, prolítla jsem mezi dveřmi a běžela k autu, kterým jsme přijeli.

 Právě mě napadlo, jak najít Zayna. 

*Louis pohled*

Byl jsem zamčený na toaletách snad už přes hodinu, ale nevadilo mi to, proč taky. Nemohl jsem uvěřit tomu, co se stalo Niallovi, proč zrovna jemu? Nikdy nic nikomu neudělal. Samozřejmě, že jsme jako kluci kradli v obchodech lízátka a sem tam šikanovali děcka ve škole, no a? Kdo to kdy neudělal? To přece není důvod proč někoho zmrza.. semknul jsem víčka k sobě. Neměl jsem ani odvahu to slovo vyslovit.

Uslyšel jsem, jak někdo vešel dovnitř, následně i kroky.

„Loui?“ trochu jsem si oddechl, když jsem zaslechl hlas bratra, ale zároveň jsem znovu pociťoval tu jistou nenávist, co jsem k němu míval před rokem. „Loui, jsi tady?“ když jsem neodpovídal, myslel jsem, že odejde, ale ne. Marcelovi zřejmě docvaklo, že tam jsem i ve které kabince, protože jen jedna byla zavřená. Přisedl si z vnější strany ke dveřím, o které se opřel a chvili jen tak seděl a mlčel.

„Katie si to dává za vinu, Lou, naprosto všechno. Ještě jsem jí nikdy neviděl v očích, to co teď, než odešla. Byly tolik plné ..nenávisti, hněvu, smutku.“ Vítej v klubu, pomyslel jsem si hořce. „Potřebuje nás, bráško, stejně jako teď nás potřebuje i Niall a Mina.“

Zamračil jsem se, vstal z podlahy, na které jsem doposud seděl, odemkl a vyšel ven, tak rychle, až se Marcel na druhé straně dveří lekl a tak tak že odskočil ode dveří, když jsem je otevřel. S úlevou si oddychl, když spatřil, že ještě stále žiji a nic jsem si za tu dobu neudělal. Popošel blíž ke mně, ale než stačil dočinit svůj plán a obejmout mě, uhnul jsem. Zmateně a zaskočeně se na mě podíval.

„Prostě to nedělej,“ řekl jsem s pohledem upřeným na jeho zmatenou tvář. Všiml jsem si, jak mu v obličeji přeběhl náznak pochopení, který najednou vystřídal strach v očích.

„Loui ..“

„Ne, Marceli.“ zastavil jsem ho v mluvní, dřív, než by mi začal hrát na city, které momentálně byly samy o sobě na mizerné pomyslné linii.

 „Jsi můj bratr, ale tím to končí. Nevrátíme se do staré koleje, stále máš mé slovo, že tě nikdo z mých kluků nebude obtěžovat, ale tohle to bratříčkování a předstírání, že jsme nejlepší přátelé – je u konce. Nejsme, nebudeme a nikdy jsme jimi nebyli. Můj nejlepší kamarád momentálně bojuje o život tam vedle v místnosti a přísahám Bohu, že za to, co se mu stalo, někdo zaplatí, kdokoliv.“

Marcelovi oči se začaly pomalu, ale jistě zaplňovat tekutinou, kterou jsem tak dobře znal. Byla to věčnost, co jsem ho viděl naposledy v tomhle stavu, ale k mému zděšení, mi to bylo jedno. Chci říct, že jsem ho nechtěl rozbrečet, ale moje hlavní priorita bylo uzdravení Nialla. Znovu jsem se cítil, jako ten starý Louis, z doby, kdy jsem ještě neznal Katie a nemohla mě tudíž ještě napravit.