War Of Brothers (CZ)

WOB - 14. Díl > Anděl

Ráno jsem se probudila s příšernou bolestí hlavy. Mračila jsem se, jen co jsem otevřela oči a vůbec tomu nepřidával fakt, že jsem znovu zaspala.
„To snad ..sakra!“ zaklela jsem, odhrnula ze sebe deku a běžela do koupelny.

Schody jsem brala po dvou, div jsem se nezabila. Už jsem utíkala ke dveřím, když se ozval Tom. „Zase pozdě?“ otočila jsem se na něj, když jsem si obouvala boty a jen přikývla. Brala jsem za kliku, když se ozval znovu. „Svezu tě a cestou ti řeknu, co jsem našel, co ty na to?“
Se zájmem jsem se otočila na něj.
„Dobře, tak pojď, nebo to nestihneme ani autem.“ Pousmála jsem se a vyšla ze dveří, počkat jej u jeho auta.

Musím říct, že je to poprvé, co jsem seděla s ním v jeho autě. Vždy jsme se procházeli, setkávali se v kavárně s Kolem, tehdy bylo všechno o tolik jednodušší.
„Takže, co jsi zjistil? Víš, kde je ta chatka?“ otočila jsem na něj hlavu a čekala na odpověď.
„Ne tak docela, vím jen město, ta chatka by měla být ale někde poblíž toho města, což už by neměl být zase takový problém ji najít.“
Jako první mě napadlo, co asi plánují Mina a Marcel na víkend, ale zase mi bylo trapné se je ptát, zda by nechtěli si udělat výlet za mou minulostí.
„Matylda se jmenovala, nebo jmenuje Matylda Anne Coll. Takže si myslím, že se stačí i zeptat na to jméno a třeba ji někdo znát bude.“ Pousmála jsem se na něj a přikývla.
„Kol s tím moc nesouhlasí, viď?“ zeptala jsem se po chvilce trapného ticha. Tom jen náznakem natočil hlavu na mne, ale pak se dál věnoval řízení, bez odpovědi, i když tu jsem už dávno znala.

Ke škole jsme dorazili pět minut před zvoněním, za což jsem byla vděčná, další zpoždění jsem si nemohla dovolit. Rozloučila jsem se s ním a vydala se ke škole, když jsem si všimla, jak na zídce sedí Louis a jeho parta a propaluje Tomovo auto pohledem. Co ten kluk má pořád za problém?

Už už jsem se ho chtěla jít zeptat, když jsem spatřila Marcela. Usmála jsem se a vydala se za ním. „Ahoj,“ usmála jsem se a koukla na něj. Marci mi pohled opětoval i s úsměvem.
„Vidím, že už to máš lepší ..s Tomem.“ Konstatoval. Takže mi bylo jasné, že i on má naprostý přehled o tom, proč Louis nesnáší Toma. Ne, že bych ho já milovala, ale přesto mi přišlo, že Louis ho nesnáší mnohem, mnohem víc.
„Ty, Marci, co má tvůj brácha proti němu?“ zeptala jsem se ho, když jsme směřovali ke třídě. Marcel se na okamžik zamyslel, jakoby ani on sám nevěděl, nebo nechtěl vědět. „Marci?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát, víc naléhavěji. Jen si povzdechl a prohrábl si své vlasy prsty, což bylo poprvé, co jsem ho tohle viděla udělat. Usmála jsem se.

„Setkáme se po škole v kavárně ano? Tohle není vhodné místo.“ Přitakala  jsem mu. A vešla do třídy, posadila jsem se na své místo, protože bylo prázdné – Mina ani ta druhá tady ještě nebyly, což bylo divné, ale nijak zvlášť jsem to neřešila. Vytáhla jsem si na lavici učebnici se sešitem, když vedle mě dopadla něčí taška. Zmateně jsem se otočila na dotyčného a protočila oči. „Co chceš, Nialle.“ Blonďáček se jen usmál a posadil se.
„Dnes si sednu s tebou, musíme si promluvit.“ Dodal, když jsem jen nechápavě pozvedla obočí. „O Louisovi.“ Ukončil svůj monolog, protože do třídy vešel učitel. Proč o Louisovi?

Celou hodinu jsem přemýšlela, co po mě Niall chce. Jakmile zazvonilo, začala jsem se balit, abych mohla jít za Marcelem, ale místo toho mě Niall odtáhl na chodbu, stihla jsem se jen omluvně podívat na Marcela a nechat se odtáhnout. „Co to ..Co chceš Nialle?!“ vyštěkla jsem na něj, hned co mě pustil, v bezpečné vzdálenosti od třídy i od zvědavých obličejů.
„Co to kuješ za pikle s Tomlinsonovýma?! Co jsi tady, tak Louis nejenže se změnil, ale má hlavu pořád někde v oblacích a Marcel? Všimla sis, jak se změnil? Ten chudáček dokonce se snaží už i oblékat se podle nejnovější módy.“ Zasmál se pobaveně na Marcelův účet.  Povytáhla jsem obočí.
„Proč ti to tolik vadí? Vždyť u nich doma ses choval ...normálně, Nialle.“ Byla jsem zmatená a to dost. Rukou si prohrábl své blonďaté vlasy a sklopil pohled. Něco mi tu nesedělo, jen jsem nemohla přijít na to, co. Když se naše oči střetly, měl v nich strach. Strach, ale z čeho? „Ni?“ vydechla jsem sotva slyšitelně, ale zaslechl to, protože se při zaznění jeho jména trochu ošil.
„Prostě se od obou drž dál, Kat prosím.“ Zamumlal sotva slyšitelně, ale přesto se jeho slova ke mně donesla. Věnoval mi ještě jeden pohled a zmizel v chodbě. Co tohle sakra mělo být?