Doběhla jsem do třídy těsně se zvoněním a ještě k tomu jsem vběhla do špatné třídy. Zmateně jsem sjela celou třídu přede mnou pohledem, dokud jsem si nevšimla Louise vzadu se stejným zmateným pohledem. „Ehm ..pardon.“ usmála jsem se nevinně a snažila se vycouvat, když jsem vrazila do učitelky ve dveřích.
„Slečno Mikaelsonová, potřebujete něco, že jste nás poctila vaší návštěvou?“ pootevřela jsem pusu. Paní učitelku Collinsovou jsem nemusela, a zřejmě ani ona mě.
„Vlastně ne, jen jsem si spletla třídu, už se to nestane, madam.“ Pousmála jsem se a vylítla ze třídy.
Musela jsem se tomu zasmát, když jsem už stála konečně u té pravé třídy. Zaklepala jsem na dveře a pak vešla. I hned si mě vzal do parády další učitel. „Slečno Mikaelsonová, jdete pozdě.“
„Já vím, omlouvám se. Já nevěděla, že máme pozměněné třídy.“ Nahodila jsem omluvný obličej a šla se posadit k Mině, kde už ale seděla nějaká cizí holka. Zmateně jsem na ni pohlédla, snad jsem čekala nějaké vysvětlení, místo toho Mina jen poraženecky pokrčila rameny. Nadechla jsem se, abych tu holku vyhodila ze svého místa, když se znovu ozval učitel. „Nějaký problém, slečno Mikaelsonová nebo budete zdržovat ještě chvíli snad?“ otočila jsem se na něj, zakroutila hlavou a šla si sednout na jedno jediné volné místo ve třídě.
Úplně vzadu a s nějakým divným klukem. Nepamatovala jsem si ho, ale spíš jen proto, že jsem mu nevěnovala pozornost. Vypadal, že je potetovaný od hlavy k patě a celý v černém. Nezdál se mi moc přátelský, proto jsem se celou hodinu věnovala jen učivu na tabuli.
Jakmile skončila hodina, všichni vystřelili z místnosti, až na mě, Minu, Marcela a Nialla. Všichni jsme se sešli u mé „nové“ lavice. Dost mě překvapilo, že i Niall.
„Tak? Jak jsi dopadla?“ pokrčila jsem rameny.
„Vlastně skoro nijak. Jen jsme v knihovně celý víkend hledali nějaké informace o mých rodičích a jako zázrakem bylo vše pryč.“
Niall se posadil na mou lavici a upravil si vlasy. „Vypadá to, že tví rodiče nechtějí aby je někdo našel.“ Marcel po něm střelil pohledem, ale mě to přišlo realné.
„Ano, i mě to už napadlo, jenže je to divné. Mívala jsem chůvu, takou starší ženskou, myslím, že se jmenovala Lotylda, nebo Matylda, nebo tak nějak,“ mávla jsem nad tím rukou a přešla k pointě. „Naši ji měli za trochu šílenou, protože, jak si Kol vzpomněl hodněkrát říkala, že nejsem jejich a přitom o tom, že jsem adoptovaná neměla ani ponětí.“
Pohlédla jsem na všechny, když jen mlčky hltaly každé slovo, co jsem řekla.
„Takže ty si myslíš, že by mohla vědět víc, než jen říkala?“ zeptal se Marci opatrně. Přikývla jsem. „Určitě je divné, že věděla o tom, že nejsem mámy, když jí to nikdo neřekl.“ Pokrčila jsem rameny, a začala se balit. Další hodinu jsme měli spojenou s jinou třídou, jako na potvoru jsem měla zrovna já hodinu kreslení s Tomlinsonem.
U dveří mě zastavila ještě ruka na rameni. „Hodně štěstí, Kat.“ usmál se na mě Marci vlídně a zmizel i s Minou ve dveřích jiné třídy. Proč jen jsem musela se hlásit na grafickou, ke které potřebuji i kreslení. Vešla jsem do třídy a šla ke svému místu, kde jsem měla svůj stojan i s křídami. Než jsem stačila zvednout hlavu od svého plátna, přišel Louis a zabral si místo vedle mě. Nepřekvapilo mě to, protože tam býval poslední dobou pořád.
Během hodiny jsme měli kreslit něco, co nás vystihuje, dnešní pocity. Jen jsem tam tak stála a sledovala bílé plátno, když se ke mně nahnul Louis. „Víš o tom, že za 15 minut zvoní a pokud tam budeš mít tohle, tak tě může i vyrazit a na školu můžeš zapomenout? Musíš tam něco nakreslit.“
أنت تقرأ
War Of Brothers (CZ)
قصص الهواةKatie Mikaelson je normalní 18cti letá holka, s vzácným darem, co miluje focení a sporty. Její vášní je sběr čehokoliv, co zahrnuje pandy od pastelek až po obrazy. Ze srdce však nesnese pohled na ubližování slabším, proto se taky zaplete do "války"...
