War Of Brothers (CZ)

WOB - 43. Díl > Je to na tobě, Tomlinsone.

Louis vběhl do nemocnice, jen co se dozvěděl, kde se Niall nachází. Ani jsme se ho nesnažili nikdo zastavit, na co taky. Stejně by se tam vydal, akorát bychom to udělali horší, než to už je.

Když jsem vešla do nemocniční haly po boku s Marcelem, spatřila jsem Louise stát u skleněného okna a koukat mlčky dovnitř. Pohlédla jsem na Marcela a beze slov jsme se vydali k němu.

Marcel si stoupl vedle Louise a povzbudivě mu dal ruku kolem ramen. Neodvažovala jsem se podívat dovnitř, protože jsem moc dobře věděla, co tam najdu. A to bylo to jediné, co jsem nechtěla – aby někdo trpěl kvůli mně.

„Pan Niall Horan utrpěl těžká zranění hlavy a míchy. Má tři zlomené žebra, zlomenou ruku.“ Už když to policajti vyprávěli, dělalo se mi zle. A to jsme nevěděli, že nás další překvapení čeká i v nemocnici.

Asi pár minut poté, co jsme přišli k Niallovému pokoji, se u nás objevil doktor Echolls.

„Doktore, jak je na tom Niall?“ zeptal se jej hned Louis, ani se neobtěžoval s pozdravem.

Pohlédla jsem na Louise. Ještě nikdy jsem ho neviděla takhle bezmocného. Na okamžik mě napadlo, zda se takhle cítil, i když jsem tu ještě před pár měsíci ležela já, ale moje myšlenky byly okamžitě zahnány slovy doktora.

„..nevíme, zda se probudí, a i kdyby se probudil, jeho šance na stoprocentní uzdravení je ..je jedna ku milionu.“ Zaslechla jsem až poslední dovětky.

„Co prosím?!“ zvýšil o oktávu hlas Louis. Marcel ho mírně přidržel za ruku, aby náhodou po doktorovi nevystartoval.

„I když se pan Horan probudí, což bohužel nepředpokládáme, tak může mít doživotní důsledky a dysfunkci u většiny orgánů.“ ke konci věty doktor ztišil hlas.

Dala jsem si ruku před pusu, abych ze sebe nedostala sten, který se mi dral na povrch. Při pomyšlení, že Niall bude mít následky toho všeho, a nebo, že se už nikdy neprobudí, na mě šli mrákoty.

„Ne,“ pronesl Louis tiše, pak zvýšil hlas, až téměř křičel. „Vy ho z toho dostanete, rozumíte?! Dělejte zázraky, ale dostaňte ho z toho! A ty mě sakra pusť!“ okřikl se posléze na svého bratra a vytrhl se mu ze sevření, ve kterém ho Marcel držel. Ten na něj pohlédl zmateně a trochu vyděšeně. „Nesahej na mě,“ pronesl Loui varovně a rozešel se pryč.

Cestou nezapomněl ještě převalit stolík s časopisy na podlahu.

Všichni tři jsme se podívali za jeho siluetou, dokud nám nezmizel z dohledu.

„Je mi to líto,“ pronesl doktor a zmizel.

Povzdychla jsem si a posadila se na nemocniční křeslo, přímo naproti dveří do Niallova pokoje. Marcel si chvíli po mě přisedl.

Dlouho jsme setrvávali v tichosti, dokud nepromluvil první on. „Není to tvoje vina, to víš.“

Pousmála jsem se hořce. „Není?“ pootočila jsem hlavu na něj, pak ukázala rukou na pokoj. „Řekni to jemu, až se vzbudí, jestli vůbec.“ Zatnula jsem pěst.

„Katie, to co se stalo Niallovi byla jen ..“

„Byla jen co?!“ vyštěkla jsem po něm a vstala. „Nehoda? Osud?! Já ti na oboje seru, Marceli. Niall je v téhle místnosti, podle všeho se nevzbudí a pokud ano tak jeho život bude naprosto na hovno a proč? Kvůli tomu, že mě poznal.“ Marcel jen mlčky přihlížel tomu, jak si na něm vybíjím vztek. Jen seděl a poslouchal.

„A takhle skončíte všichni, Niall je jen začátek.“ dokončila jsem svůj proslov a uhnula pohledem z Marcela.

„Katie, je normální, že si to dáváš za vinu.“ zasmála jsem se hystericky, když jsem ho zaslechla, jak mě znovu brání.