War Of Brothers (CZ)

WOB - 42. Díl > Začátek nové éry.

p.s. pusťte si ten song k tomu, psala jsem to při ní a myslím, že to docela vystihuje Nialla .)

*Niall pohled*

Zhluboka jsem se nadechl čerstvého vzduchu, co ke mně plynul otevřeným oknem a jako před pěti minutami, jsem si prohrábl svou blonďatou hřívu. Nemohl jsem spát. Pořád dokola jsem přemýšlel nad svým životem.

Kdybych věděl, do jaké šlamastyky se dostaneme, udělal bych v životě něco jinak, klad jsem si celou noc jednu a tu samou otázku stále dokola. Pravděpodobně ano. Určitě bych se míň učil, i když už teď to nestálo za nic, ale víc bych se bavil. Strávil bych více času s rodiči, kteří se o mě stejně nezajímají, taky jaký by to mělo smysl, došlo mi hořce. Jediný na kom mi kdy doopravdy záleželo, je Louis. Tedy do doby, než přišla Katie.

Ano, Katie.

Začátek a konec všeho, co jsem doposud bral jako samozřejmost.

A teď? Celá ta jejich parta, jejich řečičky o tom, jak se za každého každý obětuje, ale skutečnost je jiná.

Převalil jsem se na břicho, spojil ruce a podložil si s nimi hlavu, abych mohl koukat do zdi za postelí – velmi rozumné, Nialle, kouslo mě svědomí.

Louis nenechá dopustit, aby se cokoliv stalo Katie a Marcelovi. Marcel zase Katie, Mině a Louisovi. Katie nedovolí nikomu, aby se ublížilo všem, podle její řeči. Mina je na straně Marcela a Katie no a Kol? Ten je na straně své sestry a má strana? Maličko opuštěná.

Pokud Zayn chce na někoho uděřit, podle mého bylo jasné, kdo půjde na jatka jako první.

Zhluboka jsem znovu nabral čerstvý vzduch do plic a zavřel oči. Kdybych měl vše brát takhle, tak se za 1. nevyspím a za 2. by mě Louis nikdy neopustil.

S touhle myšlenkou se mi nakonec podařilo usnout. Pro tentokrát.

***

Ráno jsem vstal jako normálně, když jdu do školy. Potom, co jsem si vyčistil zuby a dal osvěžující sprchu, došlo mi, že vlastně tenhle týden máme volno, proto nechodíme do školy. Plácl jsem se do čela. Já blbec, to jsem mohl ještě zůstat v posteli a dospat probděnou noc.

No co už, když už jsem vzhůru, tak alespoň zajdu nakoupit, ať mám vůbec, co do pusy.

Vzal jsem si z věšáku u dveří černou mikinu s kapucí, sebral klíče z přihrádky i s mobilem a vydal jsem se do obchodu, který mám jen přes park, takže to nebyla žádná dálka.

Venku bylo krásně, na to, že je to Británie, kde se počasí mění z minuty na minutu, vypadalo to, že dnes by se nemělo dít nic zvláštního. Nebe bez mráčků znamená, žádný déšť nebo bouře, takže perfektní den na to, přijít jak zůstat na živu a nic nepodělat.

Poslední dva dny.

To bylo ono. Dva dny, co nás dělilo od pátku. Něco mi říkalo, že tohle bude pátek s velkým „P“.

I když bylo teprve osm ráno, v parku nebylo ani živáčka, což mě ze začátku dost udivilo. Většina lidí, tady venčí ty své lapače na blechy ještě před východem slunce a dneska ani noha? Přitom bylo hezky, slunce svítilo, nevanul ani studený vánek, který se vždy hrne od blízké řeky, ale dnes nic. Na kratičký moment jsem zaváhal, zda vůbec do obchodu jít a raději si neobjednat pizzu, ale nejsem přece strašpytel.

Ulevilo se mi, když v obchodě byly lidi. Už jsem si začínal myslet, že se něco děje. Ještě nikdy v životě jsem nebyl rád za tolik lidí a tlačenici, co se vždy tady odehrává. Hlavně pokud se sem každou sobotu navalí důchodci a vše vykoupí ještě předtím, než obyčejní lidi jako třeba já, se vůbec vyhrabe z postele. I když dnes je středa, to bude nejspíš ono, pomyslel jsem si s úsměvem a vydal se pro potraviny, co mi doma už došly.