War Of Brothers (CZ)

WOB - 2. Díl > Aneb, když se nic nedaří.

Celý den jsem přemýšlela nad vším, co jsem se dozvěděla od Miny. Od Marcela až po partu Louise. Neuměla jsem si představit, že by se takhle choval můj bratr, Kol, ke mně. Je sice pravda, že já jsem holka a on kluk, ale o to víc mě zaráželo, že by tohle dokázal udělat bratr bratrovi. 

U branky našeho domu jsem se střetla s Kolem. Jeho ruce mě objaly, abych neupadla, když jsem do něj plnou silou narazila. Zmateně jsem zvedla pohled a pohlédla na jeho krásný úsměv. „Jsi v pořádku? Neříkej, že ses nám zamilovala hned první den.“ zavtipkoval. Jen jsem zakroutila záporně hlavou. „Tak, co se děje, Kat.“ Zmučeně jsem si sundala z ramene tašku a posadila se na schod před vchodovými dveřmi, Kol se posadil vedle. 

„Pamatuješ si na Tomlinsonovi?“ stočila jsem hlavu na něj. Kol se zamyslel, než odpověděl.

 „Myslíš Jay a Marka Tomlinson?“ přikývla jsem. „A taky Louise a Marcela. „ dodala jsem. Všechno, co jsem se dozvěděla od Miny. Prvně mi nechtěl věřit, ale když mu došlo, že to myslím smrtelně vážně, slíbil mi veškerou podporu, ať už udělám cokoliv.

Celý večer jsem přemýšlela, jak bych mohla Marcelovi pomoci, ale jen mě to ukolébalo ke spánku s knihou na hrudi.  

Ráno jsem stála v kuchyni u linky, když mi zezadu někdo dal ruce na boky. Usmála jsem se, když se vedle mě objevil Kol s jeho rozcuchanýma vlasama. „Tu máš,“ vzala jsem jeden připravený toast do ruky a podala mu ho. Jen se usmál a zasedl ke stolu, i hned se do něj pustil. Posadila jsem se naproti něj. „Proč vstáváš, tak brzo, když máš školu až za hodinu?“

Pokrčila jsem rameny, ale než jsem stihla odpovědět, ozval se zvonek. Usmála jsem se. „Pro tohle.“ Kol jen protočil očima. Vstala jsem, přešla k němu a objala ho. „Letím, zatím se měj.“ Při druhém zvonění jsem mu dala pusu do vlasů, přešla ke dveřím, vzala si svou tašku, toast ze stolu a letěla ke dveřím, kde už netrpělivě stála Mina.

„No konečně,“ pokárala mě s úsměvem. Jen jsem se usmála a vydala se spolu s ní čelit dalšímu dni ve škole. Celou cestu jsme si povídaly, probraly jsme snad kde jaké téma, takže nám jindy půlhodinová cesta do školy přišla jako pětiminutová.

Skříňky máme u sebe, takže jsme si vzaly učebnice na matematiku a vydaly se ke třídě.

U třídy jsem se začala hrabat v tašce, hledala jsem svůj mobil. Mině to samozřejmě neušlo. „Děje se něco?“ Když jsem prošmejdila veškerou přihrádku, podívala jsem se na Minu. „Já zapomněla ve skříňce mobil.“ Mina se stočila zpátky do chodby, pak na mě. Tenhle pohled jsem moc dobře znala. „Vem mi prosím tašku do třídy, hned jsem tam.“ Podala jsem jí ji. Vděčně se usmála a rozešly jsme se. Já směr ke skříňce a ona do třídy.

„Debilní zámky,“ zamumlala jsem, když jsem se dvakrát netrefila do kódu na zámku. Na potřetí se mi to konečně podařilo. Ulevilo se mi, když jsem hnedka na učebnici dějin spatřila mou nokii, která uměla akorát volat a psát smsky, ale na nový jsem prostě neměla momentálně. Vzala jsem si ho a zavřela skříňku, když jsem zaslechla ozývající se hlasy z pánských záchodků, které čirou náhodou byly jen pár kroků od mé skříňky.

Nechtěla jsem se tím zabývat, a tak jsem je přešla, ale zarazilo mě jedno slovo „Marcel“. Kolik lidí na škole má asi stejné jméno jako Marcel Tomlinson? Věděla jsem, že bych měla jít dál, za chvíli mělo zvonit, ale mé nohy mi vypověděly službu. Ba naopak, rozešly se směrem ke dveřím na pánské záchody, aniž bych zvedla ruku, vyletěla mi tak rychle, že než jsem se nadála, už jsem měla otevřené dveře, a mé nohy mě dovedly dovnitř.

U sušičky na ruce se krčil Marcel, který seděl na zemi mezi svým obsahem tašky. Brýle neměl na očích, protože je držel ten černovlasý z včerejšího dne. Nad ním se tyčily ti dva ze třídy plus další dva, které jsem neznala.