War Of Brothers (CZ)

WOB - 9. Díl > Cože to právě řekl?!

„Už jsi doma?“ zeptal se mě překvapeně Kol, když jsem vešla do kuchyně. Vypadal zmateně.

Přikývla jsem a posadila se na židli. „Včera jsem tě slyšela s Tomem.“ Začala jsem si hrát s prsty na ruce. Všemožně jsem si je pro křupávala, hrála se. Kol přestal skládat nádobí do poličky nad dřezem a ztuhl v pohybu. „O čem to mluvíš?“ usmál se a zase pokračoval po chvilce ticha.

Nadechla jsem se . „Včera večer, když jste se bavili na verandě o něčem, co bych měla vědět. Slyšela jsem vás, Kole. O čem jste se bavili?“

„Zlato, to vůbec není, tak jak si myslíš. My se jen bavili o ..o jeho sestřenici, má totiž problémy v rodině.“ otočil se na mě s talířem v ruce. „O jeho sestřenici? On přece nemá sestřenici.“ Namítla jsem.

„To, že člověk nemluví o sestřenici, ještě neznamená, že ji nemá.“ dodal s úsměvem a zase se otočil ke mně zády.  Zamyslela jsem se, zda jsem někdy slyšela Toma mluvit o tom, že by měl sestřenici. „Kole, ale mě se vážně zdá, že –.“

„Katie, řekl jsem, abys to nechala, ano?! Prosím, nech to být!“ vykřikl najednou, tak hlasitě, až jsem nadskočila.

Chtěla jsem něco namítnout, ale raději jsem byla zticha. Seděla jsem na židli a bála se i pohnout. Naštvaného Kola jsem ještě neviděla. Po chvilce si přisedl ke stolu. Vzal mou rukou do svých velkých dlaní a sevřel ji. Podívala jsem se mu do očí, které mě urputně sledovaly. „Katie, já se omlouvám. Já ..nechtěl jsem na tebe křičet jen ..prosím, slib mi, že to necháš tak.“

Přikývla jsem. Jeho koutky se trochu pozvedly. „Teď se jdi převlíknout, zajdeme si na jídlo ven.“ Znovu se usmál, přesně tak jak jsem ho znala. Bezstarostný bráška, ale něco mi tu nesedělo. Kol něco tají.

****

„Jak jsi dopadla? Zjistila jsi něco?“ zakroutila jsem záporně hlavou a dál seděla na lavičce v parku s Minou po pravici a s Marcelem sedícím na opěrátku.

„Třeba vážně o nic nejde, jen zbytečně vyhledáš další tajnosti, Kat.“ pohlédly jsme obě dvě na Marcela, ten zvedl ruce v obranném gestu nahoru.

„I když, co když má Marcel pravdu a vážně jen hledám věci tam, kde žádné nejsou?“

Mina se podívala na nás na oba. „A co, když právě tam něco je? Nechci ti přidělávat starosti, Kat, ale Tom ať už je to sebevětší hajzl, tak nikdy nelže. Teda, aspoň nelhal.“ Bylo srandovní pozorovat zamyšlenou Minu, pousmála jsem se.

Asi po hodinové debatě, jsme se rozloučili s Minou a vydali se domů. „Nějak se mi ještě nechce domů, stejně tam bude určitě nasáčkovaný Tom.“ Zastavila jsem se uprostřed cesty. Marcel se otočil. „Tak nechoďme. Louis si stejně dnes pozval domů kluky a tam nepotřebuju být.“ Na okamžik jsem se zamyslela.

„Zmrzlina a pak houpačky?“ navrhla jsem s úsměvem. Ještě s větším úsměvem jsem pozorovala, jak se jeho úsměv roztáhl. Bylo rozhodnuto.

„Jakou si dáš?“ otočila jsem se na Marcela a čekala na jeho odpověď. „Čokoládovou.“

Přešla jsem ke stánku se zmrzlinou a objednala jednu čokoládovou a jednu citronovou.

Předala jsem Marcelovi jeho zmrzlinu a lízla si své.

„Víš, že jsi má první kamarádka od doby, co se ke mně tak hnusně chovají kluci?“ přestala jsem lízat zmrzku a otočila se na něj. Ještě, že dětské hříště bylo blízko. Posadila jsem se na houpačku, a počkala, dokud neudělal totéž.