War Of Brothers (CZ)

WOB - 22. Díl > Ruka na sprchovém koutě.

*Marcel P.O.V.*

Seděl jsem dole v jídelně a koukal nepřítomně do talíře, když vešla máma a za ní okamžitě se vyřítil i on. Nečekal jsem na nic a vstal k odchodu.

„Kam jdeš? Ještě jsi ani nejedl.“ začala se ptát máma zmateně. Kouknul jsem po ní, ale než jsem stačil zareagoval, ozval se Loui.

„Ehm, mami já nemám hlad. Si vezmu něco ráno.“ otočil se k odchodu, ale máma ho zastavila.  

„Tak to ne! Oba dva sednout! I hned!“ zvýšila hlas, až jsme si s Louisem vyměnili překvapené pohledy. Máma nikdy nezvyšovala hlas, dokonce ani, když jsem bratru spadl do bazénu v době, kdy jsem neuměl ještě plavat. Ale poslechli jsme.

Nic na to neřekla, jen nám naservírovala večeři a pustili jsme se do jídla. Po večeři jsem se chtěl zase vypařit, ale tentokrát zastavila mě.

„Tohle to vaše nemluvení skončí, bez řečí, Marceli, jednou jste bratři, tak se tak budete chovat. Nikdy není nic tak hrozného, aby to nemohlo být ještě horší. Máte si pomáhat, tak si pomáhejte a ne, že spolu nebudete komunikovat, rozumíme si?“

Loui přikývl, přešel k ní a dal jí pusu na čelo. „Dobrou mami.“ popřál jí a odešel. Neunikl mi ještě jeho pohled mým směrem, ale ignoroval jsem ho.

„Marceli, to platí i pro tebe. Vím, že mu to dáváš za vinu, co se děje, ale ničí ho to. Stejně jako tebe.“ Pohlédl jsem na ni, pak mimo. Věděl jsem to, ale snažil jsem se naprosto ignorovat vše, co se dělo kolem mého bratra, abych se mohl zaměřit na Katie. „Dobrou noc, mami.“ Usmál jsem se, objal ji a zmizel k sobě. Zítra to nějak vyřeším.

Už jsem byl u svých dveřích, když jsem zaslechl zvuk vycházející od Louise. Chtěl jsem to nechat plavat, ale když jsem zbystřil, znělo to jako vzlyky. Už jsem bral za kliku, kterou jsem nakonec nechal být a jen tak tam chvíli stál.

Nakonec jsem to nechal být a zalezl k sobě.

*Katie P.O.V.*

Ráno jsem se probudila až moc svěží, protáhla jsem se a skočila si dát sprchu. Nějak jsem to přehnala s teplou vodou, takže netrvalo dlouho a celá koupelna byla jedna velká sauna.

Kol mě donutil chodit na nějaké „vymýtání“ ďáblem za Tomem, odmítla jsem, a tudíž chodí Tom k nám. Probíhá to docela normálně. Na to kolik hororů s duchy jsem viděla, kde kněz vymýtal ďábla, tohle mi přišlo jako přátelské posezení s trpaslíky jako v Hobitovi. Včera tu byl naposled. Seděli jsme u stolu, já naproti Toma a Kol po mé pravici. Držel mě za ruku jako malou holčičku, abych mu snad neutekla nebo co. Zatím co Tom něco četl z nějaké zastaralé knihy, cítila jsem kolem sebe chlad, čehož si všiml Kol.  

„Jsi v pořádku?“ přikývla jsem, i když jsem si nebyla tolik jistá. „Jestli, tak přestaneme, stejně mi přijde, že sem chodí se jen najíst.“ zavtipkoval bratr a já se zasmála, čímž jsme si vysloužili pouhé „ššš“ od Toma. Oba dva jsme se na něj podívali, když kolem mě něco chladného znovu „prolítlo“. Byl to jako studený zimní vánek, jenže všechno jsme měli zavřené, tudíž nebylo možné, aby se sem nějak dostat vítr zvenčí. Jakmile to Tom dočetl, vánek ustal.

Pohlédla jsem na Toma, který se usmíval. Zmateně jsem přejela pohledem na oba dva. „To je jako vše? Žádné světélkování, svíčky, co se samy vznítí? Jen to přečteš a jsem zdravá?“ povytáhla jsem obočí, protože mi to přišlo vtipné. Tom se zamračil.

„Nejsme ve filmu, Kat, svíčky, co se samy vznítí jsou jen výplody fantazie lidí, co dělají filmy. Cítíš se jinak?“ zamyslela jsem se.

„Vlastně mi už není zima jako před chvílí.“ Kol se usmál, Tom protočil očima.

„A tvé pocity? Pořád máš vztek?“

Pokrčila jsem rameny. „Já i měla vztek?“ Tom se na mě zmateně podíval. „Em chci říct, že ..eh já ....“zamyslela jsem se, nad tím, co vlastně chci říct. „J-já ..em ..mohla bych už jít prosím spát?“ otočila jsem se na bratra, který jen zmateně přikývl. Vystřelila jsem odtamtud jako neřízená střela a zavřela se v pokoji. Cestou po schodech jsem však ještě zaslechla, jak se o něčem baví ti dva.

Se vším všudy, včera to bylo po sedmé, co u nás byl Tom a nikdy předtím jsem ten chlad necítila. Co když to opravdu zabralo? Přece jen, necítím vztek, cítím se zase jako já. Nechala jsem na sebe téct vřelou vodu, na kterou si mé tělo už zvyklo, a přemýšlela jsem. Zapařila se mi i sprcha, což nebylo nic neobvyklého, vzhledem k teplotě vody, která byla vysoká.

Po dalších deseti minutách ve sprše, jsem otočila kohoutkem, abych ji vypnula a podala si ručník, do kterého jsem se zabalila, když jsem najednou ucítila ten chladný vzduch znovu. Ztuhla jsem při své činnosti a očima se zastavila na kachličkách. Když jsem vydechla, z mých úst vystoupila pára, jako když dýcháte venku, kde je něco pod nulou. Můj srdeční tep, se zrychlil jako bych běžela maraton. Pomalu jsem se otočila ke dveřím od páry. Můj hrudník se zvedal nebezpečnou rychlostí nahoru a dolů. V jednom momentě jsem cítila chlad, v druhém se na dvířkách od sprchy začala rýsovat něčí ruka a stín postavy. Byla jsem si 100% jistá, že to není bratr, tak jsem se přitiskla zády na kachličky, dala ruku před pusu, abych nevydala ani hlásku a snažila se dýchat, co nejtišeji. Bála jsem se, že by mohl uslyšet i mé srdce bít, jak jsem se bála.

V momentě, kdy postava začala šmátrat po klice od sprchového koutu, začala jsem křičet jako šílená. Nikdy by mě nenapadlo, že budu schopná začít křičet, jak to dělávají lidi v hororech, ale tohle byl horor, můj horor.

V jednom momentě jsem křičela na osobu stojící za šířkami sprchy a v druhém momentě už u mě byl Kol. „Kat, jsi v pořádku? Co se děje? Upadla jsi? Proč jsi křičela?“ nechala jsem se vytáhnout ven z koutu, i se obejmout. Pohled jsem ale upírala na zrcadlo za bratrovy zády.

„Katie mluv se mnou.“ Vypadlo z něj. Místo mluvení, jsem ukázala na zrcadlo. Kol se podíval tím směrem.

Studený vzduch odkryl písmo, napsané na zrcadle: „ Přicházejí.“