War Of Brothers (CZ)

WOB - 24. Díl > I am fine.

Dveře jsem zrovna otevřela v momentě, kdy na zvonek téměř přistála Marcelova ruka. Pousmála jsem se. „Nemusíš zvonit znovu, slyšeli jsme.Pojď dál.“ Otevřela jsem dveře dokořán, aby mohl vejít.
„Znovu?“ zeptal se zmateně a vešel, zavřela jsem za ním dveře. To už byl u nás i Kol.
„Ano, před chvilinkou jsme slyšeli zvonek, proto jsem šla otevřít.“
Marcel se zmateně podíval na nás oba. „Ale já jsem se ještě nedostal ke zvonění, teprve jsem přišel.“ Zamračila jsem se. Když nezvonil on, tak kdo? Vždyť to byla jen minuta, co jsem přišla ke dveřím a Marcel by musel někoho přece vidět.

„Nevadí, chtěl jsem se jen zastavit a zeptat se jak se ti daří. Mina měla starost, dnes se u mě stavila a ptala se po tobě.“ usmála jsem se.
„Už je mi dobře, děkuju. Zítra jdu s váma do školy. Stejně bych ti volala později, protože jsem se chtěla domluvit.“ Marcel se usmál a otevřel pusu, aby něco řekl, když v tom spatřil Louise ve dveřích od kuchyně a zarazil se. Přimhouřila jsem oči, protože tenhle pohled jsem znala. Jen ho nedávala ta správná osoba.

„Ahoj, Marci.“ Zamumlal Louis tichým hlasem, snad se bál, aby ho nevyděsil. Marcel se na něj podíval, pak zase zpátky na mě.
„Kat, jistě, že budu rád, když zítra půjdeš s námi. Vyzvednu tě jako vždy, ale teď už musím, vzpomněl jsem si, že jsem zapomněl ještě na jednu věc. Měj se.“ Usmál se nervózně a vyšel ze dveří, bez dalšího pohledu směrem ke svému bratrovi. Zamračila jsem se. Pohlédla jsem na Louise, pak na Kola.
„Marceli?!“ vykřikla jsem a vyběhla ze dveří za ním. Doběhla jsem ho až u branky. „Co to děláš? Nemáš žádnou práci, že mám pravdu?“ neodpovídal, jen šel dál. Následovala jsem ho. „Proč se takhle chováš se k němu? Vždyť jsi mi říkal, že bys byl rád, kdybys měl starého Louise zase zpátky a já bych dala krk na to, že ho máš zase ..hernajs, zastav přece!“ křikla jsem a zastavila se uprostřed chodníku a koukala mu na záda. Zastavil se a velmi pomalu se i otočil.

V jeho očích jsem viděla něco, co tam předtím nebývalo – zlobu. Udělala jsem snad něco?
„Proč mu tohle děláš?“ špitla sem. Moc dobře jsem si uvědomovala, že mě slyšel.
„Protože za to může on! Za to, co se s tebou dělo. To, že jsi byla na všechny zlá. Ty věci, co jsi řekla a prostě to všechno. Neměl tě tam brát!“ začal gestikulovat rukama a křičet. Semkla jsem víčka k sobě a polkla.
„To já tam chtěla, Marci,“ koukla jsem znovu na něj. „nebyla to jeho chyba. Já tam chtěla, takže pokud z toho chceš někoho obviňovat, začni u mě. Nesmíš se na něj zlobit, je to tvůj bratr.“
„Můj bratr? Podívej se, co dělá. Tebe skoro ohrozil na životě, mě ho ničí neustále, vždy dostane všechno, co chce! Je chytrý, hezký.“
Ani nevím proč, ale měla jsem silné nutkání ho obejmout, taky jsem tak učinila o pár sekund později. Ulevilo se mi, když i jeho ruce spočinuly na mých zádech a jeho hlava na mém rameni.

„Loui, tě miluje, Marceli. Akorát to podle mě neumí dát tak najevo jako ty. A už nikdy si nemysli, že by jsi nebyl chytrý nebo hezký. Jsi nejchytřejší kluk, co znám a navíc,“ pousmála jsem se a odtáhla od něj, abych mu viděla do očí. „A navíc máš ty nejkrásnější oči, co jsem kdy viděla. Jsou plné něhy a lásky, tak ji rozdávej a uvidíš, že ji i dostaneš.“ Najednou se jeho pohled změnil. Svraštila jsem obočí a sledovala jeho tvář, ta ale urputně sledovala něco za mými zády. Otočila jsem se tedy tím směrem, ale neviděla jsem nic. Až pak.

Mezi stromy se něco nebo někdo mihl a v ten moment jsem znovu pocítila ten studený vzduch na zádech. Po celém těle mi naskočila husí kůže, až jsem se zachvěla. Marcel se na mě podíval a přivinul si mě do náruče. Na okamžik mě to zahřálo, ale jen do doby, než se ozvalo zakašlání.

Oba dva jsme se otočili tím směrem. Málem jsem dostala infarkt, když jsem koukala přímo do smutných očí Louise. „Louis já ..“ začal Marcel, ale zastavil se, když Louis zvedl ruku, aby ho umlčel. „ Já jsem se jen chtěl podívat, zda jste oba dva v pořádku a omluvit se za všechno, ale jak vidím, nemá to už cenu.“ Jazykem si přejel přes spodní ret, a semkl rty k sobě. Zhluboka se nadechl a otevřel pusu, aby řekl ještě něco, místo toho jen zakroutil hlavou a se svěšenou hlavou přešel silnici na druhou stranu a vydal se pryč. 

Chtěla jsem se za ním vydat, ale co bych mu řekla? Vždyť já sama nevím, co bych mu chtěla říct, abych to vše urovnala. Mezi mnou a Marcelem nic není kromě přátelství, jenže cítím to samé i u Louise? A i kdybych ho měla ráda víc, jak dlouho by nám to mohlo vydržet spolu?

S Louisem jsem si nebyla jistá ani tím, že zítra vyjde slunce, na tož že nám to vydrží aspoň pár měsíců. V Marcelovi jsem četla jako v otevřené knize, za to Louis byl takový záhadný a vždy mě dokázal překvapit, ať už příjemně nebo ne.

„Myslím, že tohle jsme trochu posrali.“ Až teď jsem si uvědomila, že je tu stále se mnou Marcel. Jakmile se mi ztratil Louis z dohledu, otočila jsem se na něj. „Jsi v pořádku?“
Přikývla jsem, ale byla jsem v pořádku? Proč pořád říkám, jak mám Louise ráda jako kamaráda, ale přitom mi je teď tak nějak ..úzko? „I am fine, Marci.“

*Pohled nikoho*

Nic netušící dvojice byla po celou dobu sledována zpoza stromů, aniž by si nechtěného pozorovatele vůbec všimli. On si je za to všímal velmi pečlivě. Už dávno před dvojicí viděl přicházet hnědovlasého chlapce, cítil i na tu vzdálenost, jak se mu svírá srdce, když spatřil, jak někoho koho má rád, objímá někdo jiný. Avšak ani tohle ho neobměkčilo. 

Ještě chvíli po jeho odchodu sledoval dvojici, která se následně rozloučila a každý se rozešel jiným směrem. Měl nutkání jít za chlapcem, ale neudělal to. 

 Jeho jednou prioritou však byla dívka, která nic netušíc odcházela zpátky do bezpečí svého domu, kde se cítila v bezpečí. Pravdou však je, že v bezpečí už nikdy nebude. Započala něco, co je třeba dokončit. Ať už to bude stát, cokoliv. V tomhle případě bude cena vysoká.