War Of Brothers (CZ)

WOB - 27. Díl > Katie, prosím, pomoz mi.

Vzbudila jsem se jako vždy s velkým předstihem, ale dnes bylo něco jinak. Nedokázala jsem popsat, co, ale něco bylo. Zalezla jsem do koupelny na patnáct minut, oblíkla jsem se a cestou dolů jsem si dávala vlasy do drdolu.

„Dobré ráno,“ usmál se na mě neznámý, když jsem vstoupila do kuchyně. Pootevřela jsem pusu a rychle zavřela dveře dřív, než by si ho všiml Kol.

„Co to tady nacvičuješ? Kol tě může vidět.“ Jen se zasmál. Nechápala jsem, co jsem řekla tak vtipné, ale pak mi to došlo. „Jasně, Kol tě nevidí. Zapomněla jsem.“  Jen jsem se pousmála a přešla k přichystané snídani. Zmateně jsem se podívala na něj, ten se jen usmál a pokrčil rameny. „Dík,“ usmála jsem se vděčně a začala jíst. „Hmm, je to vynikající dokonce lepší, než co dělává Kol.“

„Samochvála smrdí, to jsi neslyšela?“ málem jsem se zakuckala, když do kuchyně vešel Kol a přešel rovnou k pultu. Otočila jsem se směrem na neznámého, který tam už nebyl. Skvělé.

„Vnímáš mě, Kat?“ zamrkala jsem, když mi před obličejem prolítla jeho ruka a přikývla jsem.

„Super, jak se cítíš? Žádné problémy s duchy?“ zvedla jsem pohled od talíře na něj a zakroutila hlavou. „Vůbec nic.“ Pousmála jsem se, když se usmál. „Už musím do školy, měj se.“ Přešla jsem k němu, vlípla mu pusu na čelo a vydala se do školy, doufajíc, že se mi znovu zjeví.

****

Při matice se celou dobu bavila Mina s Marcelem, musím se přiznat, že dnes ten chlapec vypadal, víc zuboženěji, než kdy předtím. Počkat, co to říkám?

Otočila jsem hlavu na druhou stranu, kde zase seděl Niall s Lucasem a o něčem diskutovali, přičemž se samozřejmě nezapomněli podívat mým nebo Marcelovým směrem. Skvělé. Nakonec jsem otočila hlavu směrem z okna a prohlížela si zimní krajinu, posetou už sněhem. Milovala jsem tohle roční období, ale letos mi z toho bylo smutno. Už od rána jsem měla pocit, že dneska se něco stane, něco zlého, velmi zlého. A pak jsem si ji všimla.

Přimhouřila jsem oči, abych zaostřila líp na osobu stojící ve sněhu pouze v krátké sukýnce, v halence, která byla potrhaná, a ani s účesem se moc netrápila, protože jí všechny vlasy trčely do strany. Posunula jsem se blíž k oknu, abych ji mohla lépe vidět. Stála tam, bez jakéhokoliv pohybu. Najednou se její ruka pohnula, což mě trochu zaskočilo, ale hypnotizovala jsem ji pohledem dál. V jednom momentě tam stála, s prstem u úst, jakoby mi chtěla něco říci a v druhém byla pryč.

„Kat? Katie?“ otočila jsem hlavu dopředu a spatřila přede mnou stát učitelku s dost naštvaným výrazem. „Konečně jsi nás taky poctila svou přítomností, doufám, že jsi tam venku viděla alespoň něco hezkého.“

„Vlastně jsem tam viděla mrtvou holku,“ vydala jsem ze sebe dřív, než jsem vůbec začala přemýšlet. Díky bohu to všichni vzali jako vtip a začali se smát, až na ně. Marcel, Mina i Niall vypadali vyděšeně a zmateně. Učitelka se samozřejmě naštvala a vytáhla mě k tabuli.

Nějakým zázrakem jsem dostala za dva a zbytek hodiny jsem stejně pozorovala přírodu venku a tajně doufala, že už tu dívku neuvidím. Děsila mě. Po hodině jsem na nic nečekala a vystřelila ze třídy jako uragán. Nechtěla jsem se zdržovat, tak jsem si rychle vyměnila učebnice ve skřínce a zavřela ji, v tom momentě jsem však nadskočila a všechny mé věci, které jsem doposud držela mi vypadly.

„Pomoz mi,“ špitla dívka z hodiny. Nyní však stála přímo u mě. Bála jsem se pohnout, když jsem pootočila hlavu do chodby, došlo mi, že ji nikdo jiný nevidí, což mě vyděsilo ještě víc. Zavřela jsem oči a počítala do desíti. Po desítce jsem je znovu otevřela, ale ta dívka tam stále byla. Zkusila jsem to znovu. „Prosím, prosím, zmiz, odejdi. Nech mě být, prosím“ modlila jsem se tiše a chystala se otevřít oči podruhé.