War Of Brothers (CZ)

WOB - 18. Díl > Vítejte v Lancashire.

Naspala jsem sotva pár hodin, ale stejně jsem čekala ještě na gauči na Louise. Koukala jsem střídavě na hodinky a na dveře, sem tam jsem přešla i k oknu. I když Louis měl stále ještě čas, nedoufala jsem v to, že bude až tak dochvilný na minutu.

„Je to pravda? Ty tam jedeš s Tomlinsonem?“ nadskočila jsem, když jsem za zády zaslechla Tomův hlas. Otočila jsem se a přikývla.

„Ano, proč?“ zeptala jsem se zmateně, protože vypadal naštvaně.

„Nemůžeš tam jet s Louisem, nepojedeš s Louisem.“ Povytáhla jsem obočí.

„Co prosím?“

„Slyšelas mě. Nepojedeš tam s Louisem, jinak to všechno vybalím na Kola.“ Zůstala jsem tam stát s otevřenou pusou, neschopna  slova.

Než jsem stihla odpovědět, ozval se klakson auta. Protočila jsem oči, neříkala jsem snad, aby mě prozvonil, ať nevzbudí celý barák?! . „Promiň.“ Otočila jsem se k odchodu.

„Já tě varoval, Kat.“ na okamžik jsem se zastavila a zamyslela.

 Odejdu, vše vyzradí Kolovi a ten bude naštvaný, neodejdu a nejen, že to bude vypadat, že se Toma bojím a i bratrovy reakce, ale taky je tu šance, že už nikdy nenajdu své pravé rodiče. Je to tvá volba, Katie, hlásal mi můj vnitřní hlas. „Přesně, je to má volba.“ pousmála jsem se, když jsem to špitla a vyšla ze dveří.

 Nasedla jsem do auta, tašku hodila na zadní sedadlo, připoutala se a pohlédla na Louise. „Jeď prosím, hned.“ Obdařil mě zmateným pohledem, ale okamžitě se rozjel. Asi po půl hodině cesty se pootočil na mou maličkost, aniž by ale přestal sledovat i cestu před sebou.

„Stalo se něco? Jsi tichá, taková zamyšlená.“ pousmála jsem se. Přestala jsem sledovat krajinu za oknem a otočila hlavu na něj.

„Tom mi ráno řekl, že jestli s tebou odjedu, tak to všechno řekne Kolovi.“

„To je zlé, že?“ zeptal se s nejistotou v hlase. Přikývla jsem.

„Vlastně ..já nevím .. Vím, že se to stejně dozví, jen nechci, aby se to dozvěděl zrovna od Toma. Nikdy jsem ho neměla ráda, ale v poslední době mi pomáhá a dokonce našel i místo, kde bydlí Matylda a teď najednou udělá na mě takovýhle podraz? Prostě mi to jen nesedí, toť celé.“ Znovu jsem stočila pohled k oknu. Louis se na mě jen podíval, mlčel a pak se znovu začal naplno věnovat řízení.

Cesta ubíhala moc pomalu, hlavním důvodem bylo i to, že já byla v myšlenkách u bratra a Matyldy a Louis řídil. Když jsme byli asi o další desítku kilometrů dál, zapnula jsem rádio, které se hned přeorientovalo na CD, které bylo v něm. Pobaveně jsem se podívala na Louise, když jsem zaslechla hlas skupiny The Frey.

„Co?“ zeptal se zmateně, ale s úsměvem.

„Vážně? The Frey? Ty a tak ..jak to říct, jemná skupina?“ chtělo se mi smát, proto jsem se raději kousla do spodního rtu, čehož si všiml a jeho zorničky potemněly.

„Kat, ujasníme si pravidlo, jo? Nekousej si ten ret přede mnou. Prosím.“  Zmateně jsem svraštila čelo, co zase má za problém. „A ne,“ pokračoval dál. „The Frey mám rád, jsou podle mě skvělí. Krásně dokážou vyznat v písních, co cítí.“

Přimhouřila jsem oči, když jsem ho tak poslouchala a pozorovala, jak se tváří u toho, když popisuje podle všeho jeho oblíbenou skupinu. 

„Co zase?“ zeptal se se smíchem v hlase, když jsem na něj mlčky koukala snad pět minut.

„Kdo jsi a cos udělal Tomlinsonovi.“ zeptala jsem se s přimhouřenýma očima.  V odpověď mi byl jen jeho smích.

Ani nevím, kolikrát jsem slyšela hrát to cd dokola, když se mnou někdo zacloumal. Zmateně jsem pootevřela oči doprovázené zívnutím. „Co se děje?“ zeptala jsem se ospale a promnula si oči. Zaměřila jsem se na Louise nade mnou. U mé strany dveří, až pak mi došlo, že stojíme na místě.

„Musel jsem natankovat, takže tady máš jídlo, jsou to jen bagety nebo mám čínu, která podle mě nebude ani čína a samozřejmě mi i mamka zabalila buchty, takže si jen vyber.“ Usmál se a popošel k lavičce u altánku, kde už měl prostřeno. Tolik mě bolelo celé tělo, že mi trvalo, než jsem se vyhrabala z auta, natož abych si pamatovala, co všechno můžu jíst.

Jakmile jsem stála na zemi, protáhla jsem se a až pak si sedla vedle něj a koukla na jídlo, které vyjmenoval.

„Páni, tvá máma by se tím měla živit, jsou božské.“ Mluvila jsem s plnou pusou buchet, zatím co se mi Louis smál. Dožvýkala jsem se to a spolkla. „Čemu se zase směješ, Tomlinsone?“

„Já jen ..Ale nic, jez ať můžeme vyrazit, chybí nám ještě tak 60 km.“ Povzdechla jsem si, nesnášela jsem jízdu autem, hlavně ne na dlouhé trasy.

Když už jsem byla u auta, Louis to ještě všechno douklízel, začal mi vyzvánět mobil. Vytáhla jsem si ho z tašky a při pohledu na fotku volajícího se mi zastavilo srdce.

Lous si toho všiml, protože se zarazil, než nasedl do auta. Opřel se o dveře. „Kol?“

Přikývla jsem. „Měla bys mu to zvednout, Kat, třeba to neví.“ Pohlédla jsem na Louise a přikývla, nakonec jsem zmáčkla zelené tlačítko a přiložila si mobil k uchu.

„Kole, ahoj.“ Usmála jsem se a modlila se, aby to ještě nevěděl.

„Kat, ahoj. Chtěl jsem se rozloučit, ale když jsem vstal, Tom řekl, že už jste pryč. Jaká je cesta? Už jste tam?“ spadl mi šutr ze srdce, když promluvil. Louis se usmál, protože mu to muselo dojít a nasedl. Udělala jsem totéž a připoutala se, zatím co jsem si mobil přidržovala u ucha ramenem.

„Promiň, chtěli jsme, co nejdřív vyrazit, abychom tam, co nejdřív byli. A ne, ještě máme asi dvě hodiny cesty, ale neboj, Louis vypadá, že ví, co dělá, takže nemusíš mít strach.“ Usmála jsem se, když se na mě Louis podíval uraženě.

„Tak hlavně si dejte pozor, víš, jací jsou bezohlední dnešní řidiči.“ Nadechla jsem se.

„Ano, to teda vím. Tak já už budu končit, ti zavolám, až tam budeme ano?“

„Dobře, užijte si to, Kat. Ahoj,“ pousmála jsem se a vypla to.

„Takže hádám, že mu to Tom neřekl.“ Zakroutila jsem hlavou.

„Přeje nám šťastnou cestu a máš si dávat na bezohledné řidiče pozor.“ Zasmála jsem se, když Louis jednou rukou zasalutoval.

„Rozkaz kapitáne.“

O další dvě hodiny jsme znovu zastavili, tentokrát proto, že jsme byli na místě. Oba jsme už byli venku z auta a rozhlíželi se kolem.  Vítala nás tu cedule s nápisem: "Welcome in Lancashire". 

„Taky máš takový pocit, že ..“

„Že tu chcípl pes?“ usmála jsem se na něj a koukla kolem.  "Přinejlepším to tu vypadá opuštěně." 

Takhle nějak jsem si představovala hororovou vesničku. Značka s názvem města držela v zemi jen silou vůle, cesta byla samá díra, foukal tu vítr, o kterém jsme ani nevěděli, že by měl foukat, a to ticho. Bylo tu hrobové ticho, jediný zvuk, co jsme slyšeli, tak byly vrány poletující nad náma. „Určitě je tohle to správné místo?“ koukla jsem na Louise.

„Je to to místo, kam nás poslal Tom. Ano, určitě.“ 

„Okey, tak zajdeme se zeptat do hospody, tam se vždy dozvíš vše.“ Usmál se a vydal se do hospůdky naproti. Ještě chvíli jsem tam stála a rozhlížela se. Naskakovala mi z tohohle místa husina.

„Katie, jdeš?“ koukla jsem na Louise na druhé straně silnice a přikývla. Rozešla jsem se k němu.

__________________________

A pondělní díl je tu! :D

Nevím, zda dělám dobře, když tam dám, to co chci, ale udělám to trochu s nádechem tajemna a fantasy, vždyť to uvidíte sami, tak mi pak dejte vědět, co si o tom myslíte :D

xx Love You! <3