War Of Brothers (CZ)

WOB - 41. Díl - Hezký den = katastrofa

Odpoledne jsem si půjčila Kolovo auto a zajela do městské knihovny. Někde přece musí být alespoň náznak toho, jak se zbavit Toma. Už přes dvě hodiny jsem seděla mezi různými knihami od duchařiny až po magické žvásty a povídky Harryho Pottera – ani netuším, jak se mi tyhle knihy dostaly na stůl. Nejdůlěžitější však bylo, že v žádné knize jsem nenalezla odpověď.

Bylo mnoho článků o tom, že je tu magie už ode dávno. Nebo-li tzv. osud, který je daný už od kolébky každému a nikdo na světě nemá tu moc, ho změnit. Jednou se se svým osudem narodíte a už vám navěky zůstane, dokud jej teda nenaplníte. Mnoho knih líčilo o lidské duši, která je uvězněná mezi životem a smrtí, poté, co je člověk sprovoden  ze života lidí krutou smrtí, ale nikde se nepsalo o tom, co se nám zrovna dělo.

Ze čtení mě vytrhlo až vibrování mého telefonu. Odtrhla jsem zrak od textu v knize a podívala se na displej, kde se zračilo jméno volajícího. Povzdychla jsem si, když jsem tam spatřila jméno Louise. Neměla jsem po ranní návštěvě náladu s kýmkoliv mluvit, ani ne s Louisem, proto jsem nezvedla hovor, jen počkala dokud to nevzdal – a taky, že to byla doba.

Znovu jsem se začetla do knihy o duchařině, když se za mnou ozval hlas.
„A já myslel, že děláš něco rozumného, než to, že vysedáváš v knihovně a čteš si pohádky.“
Zamračila jsem se a skousla si ret. „Nech mě hádat, Kolovo auto?“ zeptala jsem se, když si Loui přisedl naproti mně ke stolu. Jen se usmál.
„Tak trochu a navíc, jsi mi nevzala telefon.“ Chvíli na mě koukal, aby zjistil, zda mu na to něco řeknu, pak se dal znovu do řeči. „Děje se něco?“
„Ne, mělo by?“ konečně jsem odtrhla oči od knihy a pohlédla na něj přes stůl.

Byl krásný jako vždy. Vlasy jakoby měl na hlavě vrabčí hnízdo, rifle a tričko s mikinou. Léžerní oblečení. „Katie, nejsi dobrá lhářka.“
Pousmála jsem se. „Slib mi, že nebudeš vyšilovat.“
„Proč bych měl vyšilovat? Kdy jsem naposledy vlastně vyšiloval?“ zeptal se s úsměvem na tváři, čemuž jsem se musela pousmát.
„Dnes mě navštívil Tom, jsem v pořádku, ani se mě nedotkl, jen mi nabídl dohodu. Já za vás všechny.“ Nemusela jsem číst myšlenky, aby mi došel Louisův výraz v obličeji. Byl naštvaný a to dost.
„Co jsi mu na to řekla?“ zeptal se po chvíle ticha.
„Co bych mu tak mohla říct? Odmítla jsem. Najdu vlastní způsob, jak vás všechny ochránit.“
Louis si přitáhl židli blíže k mé a nenásilně mi sebral knihu z rukou, zavřel ji a odsunul dál.
„Katie, všichni tě máme rádi, ale nikdo z nás nedovolí, aby ses za něj obětovala, já v první řadě ne.“
Na to jsem mu neodpověděla nic, oba dva jsme věděli, že jsme schopní se za toho druhého obětovat, ať už ten druhý s tím souhlasí, nebo ne.

***

Seděli jsme před Costou. Upíjela jsem svoje latte, zatím co Louis se ládoval snad už třetím muffinem. Přišlo mi to divné, vzhledem k tomu, že on a sladké nešlo nikdy dohromady – pokud to nebylo od jeho mámy, která peče bezvadně.

„Nad čím přemýšlíš?“ vytrhl mě z myšlenek Louisův hlas. Pohlédla jsem na něj, když jsem ho viděla mluvit s plnou pusou, přičemž tak roztomile krčil nosem, když se snažil, aby to znělo normálně, málem jsem latte vyprskla - jen jsem se jím zakuckala. Na okamžik se na mě podíval s přimhouřenýma očima, pak jen pokrčil rameny a dál ujídal svůj muffin.

„Nad tím, že tvá máma mívá skvělé buchty.“ Odpověděla jsem mu po chvilce, když jsem si byla sama sebou už jistá, že neudělám nějakou nehodu s mým latte. Louis přikývl, ale neodpověděl, protože znovu měl plnou pusu, nad čímž jsem se jen usmála a upila.

Než to celé dojedl, uběhlo pár minut ticha, při kterých jsem mohla přemýšlet, aniž by mě z něčeho znovu obvinil. „Měli bychom vyřešit Zayna.“ Teď jsem se zakuckala doopravdy. Začala jsem kašlat, abych se náhodou nebývávala, udusila a otočila se na něj i s židlí na které jsem seděla.