War Of Brothers (CZ)

WOB - 31. Díl > Co to ku*va ..

*Louis P.O.V. – realita*

Seděl jsem u postele, kde ležela Katie připojená ke všem možným přístrojům, co ji udržovaly na živu. Už jsou to dva dny, co tu jen tak bezvládně leží a nehýbe se. Stále žije, ale nevím, zda silou vůle a nebo díky zrovna těm přístrojům.

Utřel jsem si obličej do rukávu, když jsem zaslechl kroky směřující sem. Chvíli na to se otevřely dveře a vešli dovnitř Kol s Marcelem. „Jak je jí?“ povytáhl jsem obočí.

„Jak je jí? Kromě toho, že se obětovala pro tohohle zmetka, tak nic moc.“ Marcel na mě nechápavě koukl, za to Kol koukal na ni. „Vysvětli nám prosím znovu, jak to že ty jsi tu a ona místo tebe bojuje o život? Nějak jsem se ztratil v té tvé verzi.“

„Louis!“ okřikl mě Marcel.

„Drž hubu, Marceli.“ Okřikl jsem ho zpět a čekal na Kolovo vyjádření.

„Já jen vím, že se mi o ní zdálo, přišla pro mě, ale jak už jsem říkal, říkala něco o tom, že musí být v čas pryč a taky odešla, netuším, kde se to posralo.“

Marcel na mě pohlédl výrazem „říkal jsem to“, jenže to samé jsem udělal i já. Jen jsem nad tím protočil oči. „Copak jsem jediný, kdo vidí to, že se tu sakra něco posralo?!“ rozkřikl jsem se a rozhodil rukama. „Kat, tady leží jako tělo bez duše, ty i když by jsi měl být mrtvej tu chodíš jakoby nic, zatím co tvoje sestra umírá, tak sakra dělejte někdo něco!“ rozkřikl jsem se na všechny a zastavil se, až do pokoje vešla sestra s tím, že jí musí vyměnit nějakou patlaninu, co jí drží na živu. Jen jsem nad tím vším zakroutil hlavou a vylítl ven, dřív, než by se mě někdo pokusil zastavit. Byl jsem v náladě, kdy jsem byl schopen někomu vrazit, což jsem si nakonec vybil na záchodě, když jsem vrazil pěstí do zdi.

Prvně jsem necítil nic, po chvíli jsem myslel, že už nikdy nebudu schopen s tou rukou hýbat. „Ukaž to,“ otočil jsem hlavu a střetl se s Marcelovým obličejem. Nekoukal mi do očí, ale lpěl pohledem na mé už zakrvácené ruce. Odtáhl mě k umyvadlům a pustil vodu. „Bude to štípat.“ Ještě konstatoval, než mi ji strčil pod proud vody a já stihl jen zamračit se.

„Hádám, že si to užíváš, tu bolest, co mi způsobuješ teď.“ podotkl jsem, načež se pousmál, takže jsem hádal správně.

„Vlastně trochu ano, zasloužíš si to, i když si myslím, že máš pravdu.“ Dodal tiše a vypl vodu, když už nebylo, co čistit. Zmateně jsem na něj pohlédl, zatím co šel pro ubrousky, které vysely na zdi.

Vrátil se a začal mi tím sušit ruku. „Ty souhlasíš s tím, že mám pravdu? V čem přesně?“ zeptal jsem se zaskočeně. Marcel na mě zvedl pohled. Konečně. „Něco se posralo, protože Kat říkala, že bude zpátky a Kat nelže, navíc to potvrdil už snad stokrát i Kol, že chtěla být pryč včas. To je divné ne?“ povytáhl obočí, jak to vždy dělává, když se zamyslí nad něčím velice důležitým. Pousmál jsem se.

„Je to divné, ale napadá mě pár variant.“

Marcel se zarazil a pohlédl na mě. „Povídej,“ Zhluboka jsem se nadechl a zkusil hýbat s prsty, zda v nich mám vůbec cit po té ráně. Díky Bohu jsem s nimi dokázal hýbat. „Buď Kat lhala nám všem, včetně svého bratra, nebo se něco posralo, ale ne díky Katie, co když ona sama je v tom stavu, co byl před ní Kol? A co, když ani to nebyla náhoda? Niall přece sám řekl, že na náhody nevěří, od doby co zná Katie a navíc, od doby, co Katie zná Zayna, dělala přece vše, co jí řekl. Ten kluk byl divný, hlavně proto, že to byl duch a pak ještě když jí řekl, aby ..“ zamračil jsem se, když Marcel vypadal duchem mimo. „Posloucháš  mě vůbec nebo to tady povídám těm záchodům?!“ zeptal jsem se nakvašeně. Konečně jsem něco vyplodil, co dávalo smysl a on neposlouchá. Typický Marcel.