War Of Brothers (CZ)

WOB - 1. Díl > Vítej ve škole, Kat.

Jak dlouho trvá, než člověk zapomene na vše zlé, co se mu stalo v dětství? Jak Vaše myšlenky plynou ve Vaší hlavě sem a tam, stále dokola si opakujete "Co by se stalo, kdybych..?". Všechny tyhle podobné otázky jsou jen úvahy. Na konci svého rozmýšlení, přijdeme vždy na stejný konec - minulost se nedá vrátit. Stejně jako s jistotou můžete říci, že ráno vyjde slunce, tak s jistotou mohu říci, že i to, co se stalo, bylo z nějakého důvodu. Udělalo mě to silnější. 

Stála jsem před obrovskou železnou branou, na které vysel nadpis "Doncaster Hight School". Naposledy, kdy jsem touhle branou procházela, bylo, když jsem byla ještě bezstarostné dítě s hlavou v oblacích. Věřila jsem i na Santu Clause. Při té představě jsem se musela usmát. 

"Katie," z dálky ke mě vítr donesl ozvěnu mého jména. Otočila jsem se za ní v momentě, kdy mi vlítla do náruče brunetka, s kterou jsem sdílela naprosto vše - Mina. Usmála jsem se a pohlédla na ni. "Připravena na nový školní rok?" 

"Nový školní rok? Mino, školní rok začal před měsícem." opravila jsem ji s úsměvem a vydala se spolu s ní k obrovským vstupním dveřím. Mina pokrčila rameny a usmála se. "Víš, jak jsem to myslela přece. Vrátila jsi se před týdnem, takže pro tebe školní rok začal až dnes." svůj pohled jsem stočila na ni. Skoro jsem už zapomněla, proč jsem jí kdysi nazývala sluníčkem. Vždy se usmívala a nikdy se nemračila, proto. 

"Pravda, ale i tak." zastavila jsem se na místě, když zrychlila krok, aby si mohla stoupnout přede mne. Zmateně jsem ji pozorovala. "Vítej v novém školním roce!" vykřikla nadšeně, až mě to rozesmálo. Vzala jsem ji za loket a znovu se rozešla i s ní. "Nikdo na světě není takové trdlo jako jsi ty, to mi věř." Na okamžik to vypadalo jako by nad mými slovy přemýšlela, ale jen co se znovu usmála, bylo mi jasné, že nad tím nedumala ani minutu. "Já to vím, Katie. Navíc nikdo se ani tobě nevyrovná, to mi můžeš taky věřit." pronesla s šibalským úsměvem na tváři dřív, než vešla do třídy. 

Na okamžik jsem se zastavila před dveřmi, neschopna udělat TEN krok. Nebylo to ze strachu, ani z nervozity, popravdě mě nezajímalo ani jedno, jen jsem si vzpomněla na to, co se stalo loňské léto. Na to, kdy jsem ještě nebyla sama sebou, jak rádá tvrdím. Na léto, kdy neexistovala jediná akce, kde bych chyběla, jediný alkohol, který bych neochutnala. Na léto, kdy jsem byla mrcha. 

Z přemýšlení mě vysvobodil až pohled do třídy na něj, když jsem ho zaregistrovala. Nebyl to vůbec žádný krasavec, ba naopak. Jeho velké brýle měl pevně nasazené na obličeji, dával si velmi velký pozor na to, aby mu náhodou nesklouzly o něco níž a nikdo tak nemohl spatřit jeho oči. Místo džínů, jak to každý nosí, on měl plátěné tmavě hnědé kalhoty, které vypadaly, jakoby je podědil po svém dědečkovi. Na bílé košili, která snad jako jediná vypadala normálně, však měl pletenou vestu, která vypadala jakoby i tu, dostal po dědečkovi. Sečteno potrženo, vypadal jako by zaspal snad 70 let. A přesto z něj vyzařovalo něco, co mě dokázalo uklidnit a věřit v zázrak. Líbilo se mi to. 

Vstoupila jsem do třídy, všechny pohledy se upřely na mě, včetně pohled toho chlapce. Slyšela jsem, jak si dvě dívky v předních lavicích začaly něco šeptat, ale nevěnovala jsem tomu pozornost, bylo mi to jedno.

Rozešla jsem se směrem k Mině, jenže než jsem k ní přišla, do třídy se vřítil chlapec s blonďatými vlasy spolu s dalším s černými, havraními. Ne, že by mě nějak uchvátili, spíše mě uchvátil čin toho menšího, blonďatého. Když procházel kolem první lavice, kde seděl shodou okolností ten podivný kluk, omylem strčil do jeho vzorně srovnané hromádky učebnic, které s hlasitým zvukem dopadly na podlahu. Jen se oba usmáli, prošli kolem mě a posadili se dozadu na svá místa. Zaregistrovala jsem ještě Minino varovné kroucení hlavou, ale to už jsem se vrátila k první lavici a klekla na kolena. 

Chlapec už udělal přesně tu samou věc a sbíral si své věci, jakmile mě však zaregistroval ztuhl v pohybu a jen na mě upřel své oči. Posbírala jsem vše, co jsem měla poblíž a s úsměvem na rtech jsem mu to podala. Než si je převzal, pravou rukou si narazil brýle víc do očí a s nejistým úsměvem si je převzal a posadil se na svou židli. Narovnala jsem se a konečně šla k Mině. Neunikl mi šum ve třídě, který nastal v momentě, co jsem mu pomohla. Jako bych udělala něco nezákonného. 

Mina seděla hned vedle lavice těch dvou chlapců, což mi přišlo vhod. Ušklíbla jsem se a omylem drcla do učebnic toho blonďatého, který je měl na kraji stolu. S dalším hlasitým zvukem dopadly na podlahu další učebnice. "Co to kurva .." začal nadávat. Okamžitě jsem se nevinně usmála. "Já se moc omlouvám, moje chyba." Černovlasý měl, co dělat aby se nerozesmál, za to blonďáček pěnil. Překročila jsem učebnice a dosedla na židli vedle Miny. 

"Tohle jsi neměla, Katie, budou z toho problémy." Pokrčila jsem rameny. "Narozdíl od toho chlapce, se mohou bránit. U něj to vypadalo jako by mu to bylo naprosto jedno, že mu shodil učebnice a ani se neomluvil." zpozorněla jsem, když si začala podle ní, nenápadně hrát s pramínkem vlasů. "Mino?" 

"Fajn, ale slib mi, že to necháš tak." pohlédla jsem na ni a čekala, co z ní vypadne. "Ten kluk se jmenuje Marcel Tomlinson, chodí s náma na angličtinu a historii a je to .." zvedla jsem ruku na náznak, aby přestala mluvit. 

"Marcel Tomlinson? Ten Tomlinson? Bratr od Louise Tomlinsona?" přikývla. "Vidím, že se aspoň něco nezměnilo." zamumlala jsem tiše. 

"Katie, nebyla jsi tady něco přes dva roky, věci se změnili." otočila jsem se na židli víc na ni a poslouchala. Nadechla se před tím, než pokračovala. "Louis je kapitánem fotbalového mužstva, za to jeho bratr je vývrhel a jeho parta ho šikanuje, do které patří i Niall Horan a Luke Edwards. Ti dva," nenápadně ukázala prstem za sebe. Trochu jsem se nahnula, abych spatřila zmiňovaného Nialla a Luka, pak mi došlo, co řekla. 

"Moment, vážně jsi řekla, že Louisova, jeho bratra, parta ho šikanuje? Proč?" Mina pohledem zabloudila na Marcela a skousla si spodní ret, dřív než odpověděla. "Viděla jsi, jak vypadá? Proto, navíc je to šprt." 

"Vždyť je to jeho bratr, proboha!" téměř jsem vykřikla, ale zabránila mi k tomu Minina ruka na mých ústech. Hned na to přišel učitel do třídy a debata všech ztichla. Došlo mi, že víc z ní nedostanu, tak jsem se ještě jednou podívala po těch dvou, kteří zase pozorovali Marcela jako nějaký kus masa. Zakroutila jsem hlavou, abych všechny myšlenky zahnala a oddala se proslovu učitele. 

________________________

Hiii  :) 

po dvouhodinovém přepisování, opravování a bůhví co ještě, mi vzniklo tohle!  Vím, že to je ještě nic moc, ale ono se to rozjede, aspoň doufám teda :D 

Ráda bych věděla Váš názor, takže jakýkoliv zanechaný komentář, vote cokoliv bude jen vítán! .))  xx Lulu