TFP - Spojení tří světů

Narozeniny

Dneska je nejhorší den vůbec. Podle někoho by to měl být nejlepší den, ale podle mne ne. Vyšla jsem z pokoje a zamířila jsem ven. Chtěla jsem se vyvětrat a musím si něco vyjasnit.

"Kveno," zavolal na mne Dan, "můžeme si promluvit?" "Jasně," řekla jsem, aniž bych se mu podívala do očí. "Omlouvám se," pokračoval, "nevěděl jsem, co se stalo tvým rodičům. Nevěděl jsem, že ti boti zachránili život, a že se tě ujali. Byl jsem hlupák a měl jsem si vyslechnout i tvoji verzi." "V pohodě," řekla jsem, ale už jsem se na něj dívala, "chápu to, sestra uměla být dost přesvědčivá."

Díval se mi do očí a něco v nich hledal. Sklopila jsem zrak a šla dál. "Co se děje," zeptal se a dohnal mě. "Nic," řekla jsem až moc rychle. "Takže se něco děje," řekl a zastavil mě, "mluv." "Jak jsem byla v Praze," začala jsem vysvětlovat, "něco se stalo, ale o tom se nechci bavit."

Chtěl to vědět, ale nechal mě samotnou a vrátil se k ostatním. "Bojíš se mu říct pravdu, proč," zeptal se hlas za mnou. "Ani nevím," odpověděla jsem a otočila se na tetu, "asi jenom ho mám radši než jsem myslela." "Stejně jako kdysi," zeptala se a já odpověděla: "asi ano, ale stále mě trápí ta věc s Lukášem." "Tak za ním jdi a vyjasni to," řekla a zmizela.

Povzdechla jsem si a šla zpátky. Po cestě jsem chytila Miko, jak mě šmíruje. "Kdo to byl," zeptala se. "Moje teta," řekla jsem a šla dál. Miko mi byla v patách a dál se ptala: "o čem si s ní mluvila?" "O jedné věci." "O tom klukovi, co tě políbil?" Zastavila jsem se a zeptala se: "jak o tom víš?" "Neblbni," odpověděla, "tady se nic neutají." A sakra.

Šla jsem dál a Miko se ptala: "vy spolu chodíte?" "Asi, proč?" "Jen tak," řekla, když jsme přišly na základnu, všichni se na nás otočili "to je divný, že mám kluka," zeptala jsem se a ona odpověděla: "jo je. To je jako... Jako kdybych ti řekla, že chodím s Jackem." Zastavila jsem se a otočila se na ní: "Miko to by bylo divné. Ale mne už nebaví být odtažitá, boti ti dosvědčí, že jsem se několik let držela v pozadí. Tak sorry, že jsem si našla kluka."

Otočila jsem se a zase šla dál. "Kdyby jsi chodila s Danem, tak to bych pochopila. Ale..," říkala Miko, když jsem jí skočila do řeči: "neděs mě," otočila jsem pohled na Ratcheta: "prosím otevři mi most na souřadnice v Praze, nebo mne z ní trefí," udělal to a já v něm zmizela.

Objevila jsem se v jedné malé uličce u náměstí a šla najít holky. Netrvalo to dlouho a našla jsem je. "Kveno, jak...," začala Míša, ale odpověděla jsem jí jenom: "dlouhé povídání." Klára si mě prohlédla a šly jsme najít Lukáše. Byl s nějakou holkou.

Když si nás všiml, něco jí řekl a šel k nám. "Ahoj," řekla jsem a on mě taky pozdravil. "Kdo to byl," zeptala jsem se a on řekl: "Ema, stará kamarádka." "Je hezká, hodíte se k sobě," řekla jsem. Nadzvedl jedno obočí a zeptal se: "vážně?" "To je divný to slyšet od holky," zeptala jsem se. Klára mi odpověděla: "ne, je to divné, slyšet to od své holky."

Zasmáli jsme se a chvíli si povídali. Musela uběhnout hodina, protože se mi ozvali hodinky. "Už bych měla jít," řekla jsem a holky mě objaly. Když odešly, řekla jsem Lukášovi: "jdi za Emou, bav se s ní a buď jí dobrým přítelem." "Uvidíme se ještě někdy," zeptal se. "Jasně, zastavím se, to slibuji," řekla jsem a šla do nějaké uličky. Poté jsem zavolala základnu: "Kvena základně, pošlete mi most." Chvíli na to se objevil a já jím prošla.

Na základně jsem šla rovnou do pokoje. Nezastavila jsem, ale přesto jsem se podívala na Optima. Zavřela jsem dveře, opřela se o ně a sjela na zem. Dala jsem hlavu do klína a zavřela oči.

Dvě minuty nato jsem vstala a došla do prostřed pokoje. Začala jsem zkoušet svoji magii a při tom jsem nečekaně změnila židli v kámen. "Počkat," zarazila jsem se a podívala se do dlaní, "tohle jsem dřív neuměla." Zkusila jsem to obráceně a z kamene se stala zase židle. Zkusila jsem změnit i sebe.