TFP - Spojení tří světů

Hádka 1

Po návratu z Nemesis a odchodu Kiriny, se toho dost změnilo. Optimus pracoval na pozemním mostu, a já se stala až moc drzou.
Šla jsem se projít do města. Vzala jsem si: nahoře v médiích.

Vlasy jsem si nechala rozpuštěné. Moje procházka se prodloužila a nikdo mě nemohl odvést, protože byli všichni na základně. Šla jsem kolem uličky, a pak se to stalo, někdo mě chytl.

Držel mi jednou rukou ruce a druhou měl na mojí puse, abych nekřičela. Odtáhl mě do uličky a tam stál muž. Začal říkat mému vězniteli: "ale no tak, to snad není nutné?"

Ten, co mě držel, řekl: "a co jsem měl dělat? Začala by volat o pomoc." "Nezačala, viď?" S tím se na mne podíval a usmíval se. Přikývla jsem a můj věznitel mě pustil. Stálá jsem mezi nimi a přemýšlela o cestě pryč, když ten druhý muž promluvil: "tak děvče, kde máš rodiče, nebo si snad sirotek?"

Nevěděla jsem, co mu říct, ale řekla jsem polopravdu: "moje máma je pryč a táta v práci." Musela jsem vypadnout a pak jsem si všimla blátivé kaluže před tím druhým mužem.

V duchu jsem se usmála, ale pak mě muž, stojící za mnou, chytl za ruku, přešel přede mne a chtěl mě odvléct pryč. Vzpouzela jsem se dokud, mu nepřišel pomoct i ten druhý. Nechala jsem je stoupnout na obě strany bahna, a pak jsem nechala to bahno bouchnout.

Oni od něj byli úplně špinavý, ale já byla kupodivu čistá. Uklouzli, spadli dozadu a mne pustili. Otočila jsem se a rozeběhla se, co nejdál od nich. Když si toho všimli, rychle se postavili a rozběhli se za mnou. Telepaticky jsem volala Optima:

Potřebuju menší pomoc. Prosím přijeď!! Už zase lítám v maléru! POMOC!!!

Věděla jsem, že to Optimus uslyšel, ale neuráčil se mi odpovědět. Hodinky blikaly, ale nemohla jsem hovor vzít, ale přejela jsem prsty po skle a aktivovala jsem tím volání SOS. Uslyšela jsem v hlavě Optimův hlas:

Vydrž.

Jeho hlas mě moc neuklidnil a málem bych se i nechala chytit, jak jsem se soustředila na něco jiného, nedošlo mi, že jsem zpomalila. Chytl mě jeden z mužů za loket, ale škrábla jsem ho na obličeji, tak až vykřikl bolestí. Pustil mě a držel se na obličeji na místě, kde jsem ho škrábla, protože mu tekla krev.

Byla jsem kousek od ulice, když na silnici zastavilo auto. Zastavila jsem, protože to nebyl nikdo s botů. Nebyla jsem jediná, kdo zastavil. Ti muži zastavili taky. Z auta vylezla žena. Měla černé vlasy, svázané do ohonu, mini sukni, blůzu a kozačky.

Zastoupila mi cestu ke svobodě a usmívala se. Zamračila jsem se na ni, zatímco si mě očima prohlížela. "Takže," začala mluvit a já v jejím hlase slyšela výsměch, "ty jsi ta dívka, co se po městě toulá a nikdo neví kde bydlí, nebo kdo jsou její rodiče. Zajímavé, slyšela jsem toho o tobě hodně, a přesto tě vůbec neznám."

Odpověděla jsem jí: "sama jste řekla, že o mně toho skoro nic nikdo neví. Ráda si hlídám soukromí." Žena se zasmála a řekla: "ano, tomu věřím. Ale teď vážně, kde máš rodiče?" Řekla jsem jí, totéž co těm mužům za mnou. "Tomu bych ráda věřila, ale bohužel. Musíš jet s námi, po dobrém a nebo po zlém."

Slyšela jsem jak se muži za mnou přibližují a nelíbilo se mi to. Najednou se mi ozval telefon, a když jsem se podívala na displej, spadl mi kámen ze srdce. Stálo tam totiž TÁTA (krytí, jen v nouzi ho s Optimem používáme). Zvedla jsem to a proběhl rychlý rozhovor: O=Optimus, J=já

J: Ahoj tati.
O: Kveno kde jsi?
J: Jsem v uličce, před černým mercedesem, kde ty?
O: Stojím za ním
J: Dobře, jdu za tebou. Tak zatím.

Rozloučila jsem se s muži a prošla jsem kolem té ženy. Všimla jsem si, že je naštvaná, ale bylo mi to jedno. Došla jsem k Optimovi a nasedla jsem. Celou cestu jsme oba mlčeli (ticho před bouří).

Na základně jsem vystoupila, Optimus se transformoval a začala hádka. On začal: "můžeš mi říct, co jsi dělala v té uličce?" "Omeletu, co myslíš? Odtáhli mě tam a začali se mě vyptávat."

"Od návštěvy Decepticonské lodi jsi pořád v malérech. Víš, co ti mohli udělat?" "Jo vím, hned jak jsem mohla, volala jsem tě." Byla jsem na odchodu, když řekl: "jsi teprve dítě, tak to pochop!"

Dala jsem ruce v pěst, uslyšela jsem Arcee jak říká: "ajaj," otočila jsem se a začala jsem na Optima řvát: "dítě? Dítě!? Nejsem dítě, umím se o sebe postarat sama. Tak mi tak laskavě neříkej. Někdy přemýšlím nad tím, že by bylo lepší, kdybys mi tenkrát nezachránil život!"

Byla jsem naštvaná, ale všimla jsem si v Optimový optice ublížení. Litovala jsem toho, ale nedala jsem to na sobě znát.

Odešla jsem do pokoje a jakmile se zavřeli dveře, rozběhla jsem se k posteli a brečela. (Vím jsem cíťa, ale vy by jste byli taky, kdybyste řekli, něco takového, někomu na kom Vám záleží. Byli byste v pohodě, kdyby Vám došlo, že jste té osobě ublížili, aniž byste chtěli?)

Sedla jsem si, deka byla úplně promočená. Když jsem přišla k zrcadlu, zjistila jsem, že mám červené a napuchlé oční víčka. Zasmála jsem se, ale i tak mi bylo smutno.

Otevřela jsem okno, podívala se ven a rozhodla jsem se. Vzala jsem poslední peníze, přeměnila jsem se a vyletěla. Zavřela jsem za sebou okno a letěla do Jasperu.

Pokračování příště....

Ahoj,
tenhle díl je trochu jiný než ostatní, ale snad se i tak líbil. Pokusím se vydat i druhý díl, ještě dnes.

Kvena Volfira