Mé tělo, duše i jméno je Zmijozel

Kapitola LVII.

... O mnoho dní později, Den Harryho přepravy do Doupěte

Měli jsme přepadnout skupinu, která se snažila Pottera přemístit do Doupěte. Byla jsem rozhodnutá pomoci řádu a tak, když skupina vyletěla do vzduchu - jsem se snažila útočit na Smrtijedy a to tak, aby mě nikdo neviděl.

"Pošuk?" ozvala jsem se, když jsem ho zahlédla.

Byl v přesile a tak jsem využila své moci a schovala ho mezi mraky. Nenapadlo mě však, že bude v tu chvíli zraněný a tak netopýři vzali na sebe neviditelnou podobu a ukryly ho před ostatními. Letěli s ním ke mě domů, což jsem zjistila až ve chvíli, kdy byla akce ukončena.

Harry byl v Doupěti a tak jsme na něj nemohli, krom toho se Voldemortovi podařilo zničit hůlku, kterou jsem mu darovala.

Hned po konci té akce jsem se přemístila domů a zahlédla tam Siriuse spolu se skřítky opečovávat Moodyho.

"Co se stalo?" zeptala jsem se.

"Smrtijedi," odpověděl.

"Já myslela, kdo to udělal."

"Voldemort-"

"S hůlkou mého otce," dořekla jsem a oba dva se na mě podívali.

"Kde si vůbec byla?" zeptal se mě Sirius.

"Zkus hádat," řekla jsem. "Na stejném místě jako on i ostatní."

"Ty... jsi na straně Smrtijedů?"

"Myslíš si, že kdybych byla na jejich straně, tak jsi ještě živý?! Sakra přemýšlej, Siriusi... Brumbál to po mně chtěl, abych sloužila jako zvěd a to také dělám... Ukažte mi to."

Pošuk ztratil to své umělé oko, takže se mu muselo vyrobit nové, což nebyl zas takový problém. Za dva dny jsem to měla hotové a také jsem mu udělala i novou nohu.

"Takže už tu mám dva lidi, kteří si hrajou na mrtvoly... To hned potěší... A potom tu mám ty, kteří si na ně nehrajou a skutečně jsou mrtvý."

"O čem to sakra meleš?" zeptal se Moody. 

"Ale o ničem," řekla jsem a zavedla ho do jeho pokoje.

Ihned potom jsem zašla do sklepení a potom do krypty, kde jsem zašla k místu odpočinku Reguluse Blacka.

Pomocí hůlky jsem jeho rakev přenesla na stůl, odkud jsem měla přístup ze všech stran a odkryla jsem horní víko.

Sundala jsem si rukavice a dotkla se místa, kde bylo srdce. V tu chvíli tělo získalo živou barvu a začalo se pohybovat. Hrudník v pravidelném intervalu a srdce také.

"Co potřebuješ?" zeptal se Regulus a otevřel oči.

"Kam si schoval náhrdelník mého otce?"

"Ten pravý máš ty, nebo ne?"

"Ano. Já myslím jeho důvěryhodnou kopii... Našla jsem tu tvoji kopii."

"Dal jsem ji Kráturovi. Pokud ho nikdo nevzal, musí být náhrdelník tam... Co se mi to vlastně stalo?"

"Umřel si."

"A proč-"

"Mám moc mluvit s mrtvými... Dobrou noc, Regulusi."

"Dobrou," řekl, než jsem pustila jeho hrudník a zase v rakvi ležela mrtvola.

Vrátila jsem ho na své místo a vrátila nahoru.

"Cos dělala dole?"

"Proč tě to zajímá, Siriusi?"

"Bylo tu celkem chladno a bylo na chvíli i strašidelné."

"Promlouvala jsem s mrtvými."

"Ty-"

"Ano já... Dokážu to od té doby, co se ze mě stal upír... Proto tam jsou, Siriusi."

"Teď to chápu... A s kým jsi mluvila?"

"S tvým bratrem."

"Regulusem? On tam je taky? Jak se má?"

"Řekla bych, že se má skvěle. Je o něj hezky pečováno... Víš, ty co? Až ho znovu oživím, bude se ho moct zeptat jak se má. Třeba ti odpoví."

V tu chvíli se Sirius začal smát - právě se mě ptal, jak se má mrtvý člověk. Já v podstatě byla mrtvá taky, jenže jiným způsobem než jeho bratr - ten byl mrtvý totálně. Já jenom ve chvílích, kdy jsem hluboce spala.