Mé tělo, duše i jméno je Zmijozel

Kapitola LVI.

... O několik dnů později

Sundala jsem si náhrdelník i prsten a vše jsem dala na postavu figuríny, která sloužila jako úschovna pro šperky. Prsten jsem dala figuríně na ruku a náhrdelník jsem jí dala kolem krku. Oblékla jsem se do černého oblečení a rozhodla se zaletěl na Malfoy Manor, kde mělo být setkání Smrtijedů.

Jako hejno netopýrů jsem doletěla k branám Manoru a těsně předtím jsem se proměnila v člověka. Hůlkou jsem začarovala bránu, takže stačilo projít skrz a brána byla zase z pevného materiálu.

Šla jsem s kapucí na tváři a v tu chvíli jsem si připadala jako před lety, kdy jsem ale měla zahalenou tvář, jelikož jsem vypadala příšerně, teď jsem šla na setkání skupiny lidí, proti které zbytek světa bojoval - a já také.

Vešla jsem do vstupní haly a vyrazila po schodech.

"Kam toho kluka chtějí schovat?" zaslechla jsem hlas Voldemorta.

"Nejspíš domů k některému členovi řádu," odpověděl Severus.

"Já bych věděla kam," ozvala jsem se opřená o sloup stále setrvajíc na předposledním schodě.

Všichni ke mě zvedli hlavu a já vyšla i ten poslední sloup.

"Ano... a kam?" 

"Už tam někteří z vás byli... U Weasleyů," odpověděla jsem. "Jinak tomu říkají Doupě."

"Posaď se," řekl Voldemort a já udělala několik kroků ke stolu, u kterého se objevila další židle navíc. "Odhal svou tvář, pokud se nebojíš, že se ti ostatní budou smát," dodal a mnoho Smrtijedů se začalo smát a to do té doby, než jsem sundala kapuci ze svého obličeje.

"Isabela Zmijozel," řekl Severus a vyslovení mého jména způsobilo celkem rozruch, než všechny Voldemort zarazil.

"Dcera Salazara Zmijozela," začal Voldemort.

"Osobně," dodala jsem a vytáhla ze svého pláště drobnou stříbrnou kouli.

"Jak si nás našla?"

"Venku jste si všimli netopýrů, je to tak? Jsou to moji, jak bych to nazvala, pomocníci a informátoři... Navíc tohle místo znám víc jak tři století a věřte mi, že poznám, když jsou na pozemku lidé, kteří nejsou majiteli Manoru... Kromě toho jsem také cítila krev, která nám oběma koluje v žilách, můj Pane."

Ano, hodlala jsem tohoto využít a zdá se, že to zafungovalo. Dobrou náladu Pána zla přerušil něčí jekot, takže Voldemort vynadal Červíčkovi, který stál opodál a ten to šel zařídit.

Pán Zla narazil na problém s hůlkami... jeho hůlka byla sestrou té Potterově a tak se nemohli zranit smrtelně. Také kvůli tomu vstal ze židle.

"... Mám-li ho zabít. Musím to udělat hůlkou někoho jiného..." řekl a začal chodit kolem Smrtijedů.

"... No tak, někdo z vás chce být přece poctěn."

Prošel kolem Malfoyových a já jsem v tu chvíli držela kouli pevněji, než jsem se uklidnila, jakmile šel dál, jenže Lucius Voldemorta už několikrát zklamal a tak mě mohlo napadnout, že si vybere právě jeho.

"Co třeba ty, Luciusi?" zeptal se a došel k jeho židli.

"Můj Pane," ozvala jsem se, protože jsem nechtěla, aby Lucius přišel o tu svojí hůlku.

"Ano, Isabelo?"

"Řekla bych, že na zabití Pottera budete potřebovat silnější hůlku."

"Tím myslíš jako tu svojí?"

"Ne... svou ne."

"Tak kterou?"

"Hůlku svého otce," řekla jsem a všichni na mě upřeli zrak. "Její jádro je fragment rohu Baziliška, kterého schoval do Tajemné komnaty... 16 palců dlouhá, dřevo Osiky."

"Dobrá," řekl Voldemort a přešel ke mě. "Hádám, že ji nemáš u sebe."

"Už několik století ji mám schovanou v trezoru... Stačí pro ni jen dojít."

Voldemort si mezitím vzal svoji hůlku a představil Charitu Burbagovou, profesorku studia mudlů. Pán zla byl tak hodný a všem vysvětlil náplň její práce a její názory.

"Vidím na tobě, že jsi dnes ještě nejedla," řekl směrem ke mě. "Posluž si," dodal a já během vteřiny byla u profesorky a zakousla jsem se do jejího hrdla.

Věděla jsem, že bude chtít krev. Tak jsem mu ji i dopřála. Viděl, jak se mé tesáky zakusují do krku a potom, jak jsem pila do té doby, než nebyla mrtvá.

"Skvělá ukázka," řekl a já si sedla zpět. "Nagini, večeře," dodal a obrovský had si pochutnal na svém jídle.