Mé tělo, duše i jméno je Zmijozel

Kapitola XXX.

Oblékla jsem se do šatů a vyšla z kabinetu. Vypadala jsem jako pravý Zmijozel. Zelené šaty, ze kterých přímo sršela nadřazenost a čistá krev. 

Venku na mě čekal Severus, který ze mě nemohl spustit oči. Nabídl mi rámě a vyšli jsme směrem do sálu.

Vešli jsme dovnitř a mnoho studentů ze mě nespustilo oči. Teprve ve chvíli, kdy začali do sálu vcházet šampioni, kteří měli zahajovat ples, odvrátili zrak někam jinam.

Ke studentům se přidal Brumbál s McGonagallovou a potom se začali přidávat, jak studenti, tak profesoři. Po chvíli jsem se podívala na Severuse svým pohledem a vzala ho za ruku. Začali jsme tančit a všichni až na Zmijozel vykulili oči. Vidět neoblíbeného profesora tančit se nestává jen tak často. Když tanec skončil, ostatní, co netančili, začali tleskat a já se pousmála.

"Vzpomínáš před lety?" zeptala jsem se a usmála.

"Na to se nedá zapomenout," řekl, čímž mě potěšil.

Sedlijsme si ke stolům a začalo se jíst a pít.

"Je skvělé vidět tě zářit," ozval se Brumbál. "Všechno se ti zahojilo."

"Trvalo to ale měsíc a půl."

"Takže vy jste dcera zakladatele této školy?" zeptala se ředitelka Krásnohůlek a já přikývla. 

"Tahle škola je mladší než já... Je to pro mě jako včera, kdy na tomhle místě ještě nic nestálo... Matka, která je náhodou také zakladatelka této školy, se mnou vyšla na kopec a já si ten výhled přímo zamilovala."

"Kdo je vůbec tvá matka?" zeptala se Minerva. "Vždy byla řeč jen o tvém otci."

"Rowena z Havraspáru byla má matka... Já se uměla narodit," dodala jsem podle výrazu ostatních.

U jídla jsme se bavili, než přišel na řadu další bod večera a to byla zábava. Kapela, která měla vystupovat, se ale nedostavila a já tak začala mít tušení, že v tom má někdo prsty.

V sále byla během chvíle tma a po chvíli bylo zase světlo, přičemž na pódiu se objevil projektor, který se zapnul a začala se ozývat hudba.

Zaregistrovala jsem něco jako film u dveří, kde se objevilo plátno.

"To... snad... ne," řekla jsem, jelikož to byly vzpomínky na Šerifa z Nottinghamu a mém probuzení.

Šerif se od čarodějnice dozvěděl o stvoření z temnot, které by mělo moc ho udělat králem, takže šel na místo s kryptou a tu odkryl, čímž mě tak probudil z mém staletého spánku. 

Vzpomínky byly udělané tak, že jsem téměř na všech scénách byla já ve společnosti toho, kdo mě probudil. Zvlášť, když se přede mnou Šerif snažil zazářit. 

Ocenila jsem jeho pohostinnost, jelikož mi dal možnost si pochutnávat na jeho vězních. 

Také tam byla scéna, jak jsem mu léčila obličej, když ho Robin Hood řízl do levé tváře.

Byla jsem něco jako rádce a pomocník. V té době jsem ještě neměla moc chodit za dne, takže byly téměř všechny scény za večera.

Poslední scény ukazovaly osud mého snažení. Nejdříve jsem tam byla spolu se Šerifem, kdy nám poddaní nasadili koruny. Konec ukazoval nás dva, jak jsme se smáli a on tím odhalil upíři tesáky.