Mé tělo, duše i jméno je Zmijozel

Kapitola XLIX.

"Isabelo?" ozval se Draco a já otevřela oči.

V tu chvíli jsem se přestala soustředit a dopadla jsem na gauč, ze kterého jsem spadla přímo na zem.

Nevím co na mě bylo tak vtipného, ale Draco se rozesmál... Po dlouhé době se opravdu smál.

"Jsem ti k smíchu, jo?" zeptala jsem se a Draco pochopil, že to dělat neměl.

"A mám tě," řekla jsem, donesla ho do postele a začala lechtat. 

Věděla jsem přesně, kde je lechtivý a tak se po chvíli pode mnou jen svíjet a smál. 

"Přestaň," řekl po chvíli a bylo vidět, že ho to dost unavilo.

Na chvíli jsem ho nechala oddechnout, než jsem začala zase a on se jen smál a svíjel se pod mým dotekem.

Teprve po chvíli jsem přestala a on mě objal. Zvedla jsem se i s ním a potom jsem si s ním i sedla na postel.

"Děkuju," zašeptal mi do ucha a byl jako klíště. Nebýt toho, že jsem upír, tak by mě jinak už dávno uškrtil.

"Pro tebe cokoliv," zašeptala jsem taky a on po chvíli začal brečet.

Začala jsem ho uklidňovat jako malé dítě, když se bojí. 

"Ššššš... to bude dobrý. Neplakej," opakovala jsem pořád dokola a pohupovala se s ním ze strany na stranu. "Jsi velký kluk... A velcí kluci nepláčou."

Takhle jsem ho uklidňovala už jako malinkého. Podařilo se mi přivolat šátek a začala jsem Dracovi stírat slzy, když přestal plakat.

"Tak je to lepší," řekla jsem po chvíli, co mě Draco stále objímal. "Chce se ti na snídani?" zeptala jsem se a on zavrtěl hlavou v nesouhlas.

"Chci být tady," odpověděl.

Zněl jak ublížené štěně, které potřebovalo získat ztracenou důvěru v lidi. Já měla tu možnost si jeho důvěru získat.

"O prázdninách je večírek pro Křikovi oblíbence."

"Já mezi ně nepatřím," odpověděl už normálně.

"Mě pozval," řekla jsem. "Co taková malinká lež, co?" zeptala jsem se a rukou držela pozvánku. Během chvíle tam však byly ty pozvánky dvě.