Mé tělo, duše i jméno je Zmijozel

Schopnosti upíra

Ani jsem vám neřekla, co takový upír jako já má za schopnosti. Všechny mé schopnosti, které jsem měla už jako člověk, mi zůstali.

Když jsem se stala upírem, stala jsem se tak věčně mladá. Věčně dvacetiletá dívenka s roztomilou tváří.

Krom toho jsem získala možnost číst myšlenky. Pomáhalo mi to při lovu. Ráda jsem si libovala v boji ve společnosti, a co jsem tak ochutnávali všechny možné rasy lidí a s různými povahami. Nejvíce mi chutnali zločinci, podvodníci, prostě lidé se špatnými úmysly.

Také jsem měla schopnost probouzet mrtvé. Nebylo to tak, že bych probouzela mrtvé k úplnému životu. Když jsem se dotkla mrtvého těla, ono ožilo, ale jen po dobu, co jsem se ho dotýkala. Čím déle byl člověk mrtvý, tím pomaleji se rozpadal v prach. Každá magie stojí nějakou cenu.

Kromě mého věčně mladého vzhledu se mi vylepšili smysly. Ať už zrak, tak čich, či sluch.

My upíři jsme silnější než lidé a také o dost rychlejší. Pro nás je to pomalé, ale lidské oko to ani nestačí zaregistrovat. Trvalo mi dlouho se naučit zase lidské tempo chůze, či různá gesta rukou. Také to bylo důležité při hraní na nástroje.

Abych nezapomněla... hraní na nástroje je pro mě jedna z aktivit, které mě nikdy neomrzí. Naučila jsem se na hodně nástrojů... Na housle, klavír, harfu... Bylo jich hodně. Jak jinak taky trávit nesmrtelnost? Nepočítám shánění potravy.

Schopnost, kterou se mohu pyšnit, je ta, že mohu chodit přes den, kdy svítí slunce... Na tuto schopnost jsem hodně hrdá. A jsem vděčná za to, že jsem se rozhodla poznat Akashu (Královnu nás prokletých), která mi umožnila ochutnat její krev, než se rozhodla ke spánku, za který můžu z části já, ale nechce se mi to rozebírat tady.