BLACK ROSES |book 2.| «cz»✔

-39-

Probděla jsem celou noc. Pořád jsem musela myslet na Sophie. Měla jsem o ní strach, veliký strach. Pořád nevolala a mě to začalo děsit. Pravděpodobně takhle budu ležet s pohledem upřeným na strop celou noc. Začalo se mi chtít na záchod, takže jsem se opatrně zvedla z postele, abych nevzbudila Camerona a šla jsem do koupelny.

Z chodby jsem uslyšela nějaké hlasy. Nejspíš to byl Jayden s Bellou. Hodiny na mobilu ukazovaly 4:25 ráno. Že by přišli až teď? Měla jsem docela hlad, ale nechtěla jsem rušit jejich debatu. Sedla jsem si ke dveřím a opřela se o ně zády. Prostě počkám než odejdou do ložnice. Jejich debata nebrala konce, Cameron se na posteli trochu zavrtěl, ale nevypadalo to, jako by se vzbudil. Po chvíli sezení dole konečně utichly hlasy a světla zhasla. Počkala jsem chvilku než se zavřou dveře od ložnice a potichu jsem se vydala do kuchyně. Zapnula jsem světlo, a namířila si to do lednice. Všude bylo spoustu jídla, nad čímž jsem se musela usmát. Mám ráda plnou lednici. Když je plná lednice, můj žaludek je šťastný.

Udělala jsem si čaj a tousty a šla jsem si s tím sednout na gauč. Neměla jsem ani v plánu pouštět televizi nebo být třeba na mobilu. Jen jsem v klidu seděla a snažila se uklidnit svojí mysl. Neustála jsem koukala na mobil, jestli se náhodou nerozsvítí a neuvidím jméno Sophie. 

Nahoře v pokoji se otevřely nějaké dveře a po schodech někdo šel. Díky světlu, které šlo pouze slabě z kuchyně jsem neviděla, kdo to je.

,,Co tady děláš tak brzy?" zeptal se rozespale Cameron. Byl tu jen v boxerkách a vlasy měl rozcuchané. Vypadal hrozně cute.

,,Celou noc jsem nespala. Šla jsem se najíst a udělala jsem si i čaj. Třeba zavolá Sophie," řekla jsem s nadějí v hlase. Vážně jsem všechnu naději vkládala do toho, že zavolá. Doufala jsem, že zavolá. Jiná možnost nezbývala. 

,,Nejsi unavená?" popošel ke mně a sedl si na gauč. Záporně jsem zakroutila hlavou, i když jsem trošku unavená byla. Pohladil mě po stehně a odešel do kuchyně. Ze skříňky nad dřezem vyndal krabičku s prášky a jeden spolkl.

Zvedla jsem se a šla za ním. Zezadu jsem se k němu přitiskla a ruce spojila na jeho břichu. Slyšela jsem jak se usmál. Rozpojil moje ruce a otočil se čelem ke mě. Jednou rukou si mě přitáhl k sobě za bok a já se uchechtla. 

,,Je ti špatně?" zeptala jsem se. Nechápal, tak jsem kývla na krabičku s prášky. 

,,Trochu mě bolí hlava," odpověděl a objal mě i druhou rukou. V břiše jsem měla motýli. Ostatně jako pokaždé, co je v mé blízkosti. Jeho doteky jsou pro mě hrozné. Teď to nemyslím tak, že by mi vadilo to, jak se mě dotýká. Myslím to tak, že jeho dotyky jsou pro mě jako droga. Miluji, když se mě dotýká a já se při každém jeho doteku zachvěju. 

,,Máš mě rád?" zeptala jsem se na klasickou otázku, na kterou se holka ptá vždy, jen aby od kluka slyšela, jak jí miluje nebo má rád. Slyšela jsem moc dobře, jak se potichu zasmál. 

,,Samozřejmě," odpověděl.

,,Řekni to.. prosím," žadonila jsem. Chtěla jsem, aby mi to řekl. Trošku se ode mě oddálil a zahleděl se mi hluboko do očí.

,,Miluji tě," řekl tak moc upřímně, jako jsem to neslyšela od žádného kluka před ním. Můj dojatý obličej se změnil na ustaraný. ,,Co se stalo? Řekl jsem něco špatně?" vzal můj obličej do dlaní a ustaraně se vyptával. Samozřejmě neřekl špatně vůbec nic.

,,Ne, všechno je v pořádku. Všechno je skvělý," usmála jsem se na něj a znovu ho objala. Silně mi objetí opětoval. Dal mi pusu do vlasů, což mě neskutečně uklidnilo. Bylo fajn ho mít u sebe. Když si vezmu, jak jsem ho na začátku nenáviděla a teď jsme si blíž, než jsem si kdy mohla pomyslet.

,,Eli, potřebuju na záchod," zasmál se a já s ním. Mírně jsem se odrazila od jeho hrudi a od odkráčel na onu místnost. 

Hned jak odešel, obývákem se rozezněl vyzváněcí tón mého mobilu. Okamžitě jsem se rozeběhla směrem ke gauči a vzala mobil do ruky.

,,Halo?" křikla jsem vystrašeně?

,,Elinor?" byla to Sophie. Málem jsem měla infarkt. Rukou jsem se zapřela o pohovku, abych nespadla. ,,Mohla.. mohla bys přijet.. prosím? Já.."

,,Hned jsem tam. Jen.. kde jsi?" 

,,Jsem v nemocnici. Na recepci ti řeknou. Rychle prosím.." rozvzlykala se a já na nic nečekala.

Okamžitě jsem vlítla do našeho pokoje a hodila na sebe džíny. Cameronovo tričko jsem ani nepřevlékala. Prostě jsem ho zastrkala do džín tak, aby to vypadalo dobře a hodila jsem na sebe koženou bundu. Ani jsem se nemalovala nic. Jen jsem popadla nejdůležitější věci a vystřelila jsem dolů. 

,,Kam jdeš?" slyšela jsem Camerona, když jsem si dole obouvala boty. Neměla jsem čas na vysvětlování. Prostě mu potom zavolám. Popadla jsem klíče od jeho auta a vyjela jsem na silnici. 

Cestou jsem si nebyla 100% jistá, takže jsem cestu svěřila do rukou navigace. Zadala jsem polohu naší nemocnice a rozjela se, co nejrychleji to šlo. Bylo brzy ráno a v takové prdeli bylo téměř nemožné, aby tu jela policie. Při cestě mi několikrát volal Cameron. Nezvedla jsem to. Pokaždé jsem hovor hodila do schránky a dál se věnovala řízení. Všechny hlasovky od něj jsem si však pustila.

,,Eli.. stalo se něco? Zavolej.. prosím." 

,,Tady Cameron. Elinor, co se stalo?"

,,Zase já. Řekl jsem něco špatně? Zavolej!"

Vlastně udělal jsi něco špatně. Mám ho moc ráda. Miluji ho. Jenže.. proč se mě ještě nezeptal, jestli budu jeho holka. Má mě rád úplně stejně jako já jeho. Kde je problém? Nechci se ho ptát já, protože mi to přijde od holky divné. Navíc. Co když má nějaký důvod. 

Do ruky jsem vzala mobil a těkala pohledem z mobilu na cestu. Poslala jsem mu pouze hlasovku.

,,Jsem v pořádku. Nic se nestalo. Volala mi Sophie, jestli bych nemohla rychle přijet. Uvidím, za jak dlouho se vrátím. Co nejdříve to půjde. Neměj o mě strach. Miluju tě." odeslala jsem hlasovou zprávu, i když signál tu nebyl žádný. Prostě se odešle, až signál bude. Jsem tu někde v lese to je úplně normální.