Blacková

32. TOMMY & JAKE

Přestože se se mnou Dora chtěla usmířit, ignorovala jsem jí. Viděla jsem, že jí to trápí, ale mě taky bolelo, co mi řekla. Zvolila jsem tedy na dalších pár měsíců vyhýbací taktiku. Když už se ale chýlil konec roku, odpustila jsem jí.
Regovi jsem se úmyslně taky vyhýbala, ale spíš proto, abych nemusela být v blízkosti dalších Zmijozelů, kterých jsem kvůli věčnému urážení už měla dost. Taky už mě nebavily školní tresty, přestože na většině byl se mnou Lišák.
Co se týče Johnyho, pořád se spolu držíme. Nevím, jakým kouzlem to je, ale to asi nikdo.
Zkoušky máme úspěšně za sebou a už nám zbývá jen posledních několik hodin v Bradavicích. A proto jsem se rozhodla splnit svůj slib a o půlnoci, předposlední den školy jsem z postelí vytáhla dva prváky.

"Vítejte v Komnatě nejvyšší potřeby, doufám, že si užijete objevování jak tohoto místa, tak celého hradu a školních pozemků," usmála jsem se a usadila překvapeného Tommyho s Jakem na židle.
"Jste připraveni zasvětit vaše školní léta znepříjemňováním života Zmijozelů, naší kolejní profesorce a Filchovi?"
"Ano," vyhrkli nastejno a já se usmála.
Vytáhla jsem dopis od Pobertů a začala teatrálním hlasem předčítat. "Myslím, že celý odstavec s názvem pokyny pro Večernici můžeme přeskočit." Důležitě jsem si odkašlala. "Vážení kandidáti, vítejte na našem tajném setkání. Vzhledem k tomu, že teď posloucháte tato slova je evidentní, že jste byli vybráni jako naši nástupci. Přejeme vám hodně štěstí ve vašich lumpárnách a tímto vám odkazujeme naše dílo. Pánové Náměsíčník, Červíček, Tichošlápek a Dvanácterák."
Složila jsem dopis zpátky do kapsy. "Tahle věc je velmi cenná. Nikdo, opakuju nikdo jiný o ní nesmí vědět. Až vaši nástupci. Až se budou ptát, vytvořili to Poberti a vám to předala Večernice."
Podala jsem jim jako největší svátost Pobertův plánek a oni na to koukali jako na zjevení.
"Jak to funguje?" vyhrkl Jake a zkoumal pergamen.
Vytáhla jsem hůlku, kterou jsem přiložila k pergamenu. "Slavnostně přísahám, že jsem připravena ke každé špatnosti."
Plánek se začal vykreslovat a objevily se na něm spletité chodby. "Až to budete chtít vrátit do původního stavu, řekněte jen neplecha ukončena. Jinak vám to zabaví a Minnie nebo jiný profesor pak budou vlastnit mocnou zbraň."

Když jsem šla tu noc po chodbě do Nebelvírské věže, všimla jsem si blížící se postavy. Rychle jsem zapadla do výklenku, snažíc se zadžet dech.
"Také se ráda procházíte, když nemůžete spát, slečno Blacková?" zeptal se klidný hlas profesora Brumbála a já tedy vylezla ze své skrýše.
"To také. Přemýšlím nad budoucností," přiznala jsem a pokračovala v cestě po boku Brumbíka.
"Budoucnost," zamyslel se. "Myslím, že vás čeká velmi šťastná budoucnost."
Lehce jsem se pousmála. "Proč si to myslíte, pane profesore?"
"Včera jsem mluvil s panem Woodem."
"Jo, to chápu," zasmála jsem se. "Mám naštěstí spoustu přátel a lidí, na kterých mi opravdu záleží. Přestože jsem si to dlouho nemyslela, dosáhla jsem štěstí."
"Nenapadlo vás bojovat za ty, co mají méně štěstí?" zeptal se Brumbál.
"Napadlo," přiznala jsem a podívala se na jiskřičky v jeho očích.
"Byla byste schopná obětovat život za své přátele? Za pana Wooda, Blacka nebo Pottera?"
"Ano," odpověděla jsem bez zaváhání a zastavila se.
"Loni jsem založil jistý spolek za boj proti černokněžníkům a každá hůlka se může hodit. Kdybyste měla zájem, rád bych, abyste se k Fénixovu řádu přidala," vysvětlil mi.
"Jestli o mě stojíte, bude mi ctí. Můžu se jenom zeptat, loni jste zrekrutoval Poberty, že? To proto chodili tak často do vaší kanceláře?" zeptala jsem se prozíravě.
"Ano, přidali se k Řádu. Také Frank Longbottom, někteří profesoři a spousta dalších zkušenějších kouzelníků. Ale říkej mi prosím Albusi."
"Dobře, Albusi. Už bych měla jít. Ještě nemám sbaleno a zítra máme hodně práce."
"Dobrou noc, Hesper. Líbí se mi tvůj výběr nových Pobertů," řekl mi ještě Brumbál, než opravdu odešel.
"Jak o tom ví?" zeptala jsem se samy sebe, než jsem se rozběhla k Nebelvírské věži.