Blacková

27. MARLENE & SIRIUS

Bylo to naposledy, co jsem stála 1. září na nástupišti devět a tři čtvrtě a těšila se do té nejkouzelnější školy čar a kouzel. Výjimečně mě ale nedoprovázel arogantní pohled mého brazrance Rega, ani pověřený domácí skřítek, ale moje nejoblíbenější chůva Sirius.
"Zpomal!" zakřičel za mnou Sirius ve snaze mě zastavit.
"Nikdy!" zakřičela jsem za ním a dál se prodírala davem. Připadala jsem si stejně jako každý rok, naprosto šťastná. A jako každý rok se mi povedlo do někoho vrazit. "Johny!"
Lišák mě prudce objal, až se mi na zádech ozval žár ze staré jizvy.
"Neviděla mě celé léto, ale když vtrhne na nádraží, tak existuje jen Johny," zabrblala si pro sebe naštvaně blondýnka stojící za Lišákem.
"Je zamilovaná, to bys mohla pochopit," protočila očima tmavovláska a upravila si krátké vlasy.
Ku podivu jsme ani já ani Lišák nereagovali a jen se objímali.
"Abys věděla, tak příště si kufr táhneš-" Sirius se zarazil v půlce věty a zůstal stát na místě, zatímco pozoroval Marlene. "-sama."
S Johnem jsme se pustili a propletli naše prsty. "Čau, holky. Pamatujete si ještě mého bratrance Siriuse?"
Marlene mě praštila do ramene a bez jediného dalšího slova nastoupila do vlaku. Otočila jsem se na patě. "Cos jí to zase provedl?"
"Já? Nic," zašeptal s pohledem přilepeným na otevřené dveře, kterými vstoupila do vlaku. "No dobře, rozešli jsme se."
"Proč?" vypískla jsem s Johnem nastejno.
"Má na někoho lepšího," zamumlal a objal mě. "Užij si poslední rok. A nezapomeň napsat, jestli přijedeš na Vánoce domů."

"Marlene?" strhla jsem na sebe pozornost, když jsem vstoupila do kupé k blondýnce. Měla trochu zarudlé oči a já ihned poznala, že brečela. "V pohodě?"
"Myslíš, že je to v pohodě?" vyprskla a já zvedla ruce v obranném gestu. "Promiň, nechtěla jsem na tebe... být tak zlá."
Zavrtěla jsem hlavou a sedla si naproti. "Ne, to nic. Asi bych jednala stejně."
Marlene se zadívala skrze skleněné dveře na čekajícího Lišáka. "Jo, ale John není jako Sirius."
"Možná je a možná není... V určitých věcech jsou si hodně podobní," usmála jsem se na Johnyho a on moje mimické gesto zopakoval. "Ale Sirius tě miluje, i když jeho způsobem. A pokud se nevzdáš, dojde mu, že to nebyl nejchytřejší tah."
Pomalu jsem se zvedla a vykročila na chodbu. "Hesper? Děkuju."
Zlehka jsem protočila očima. "A za co? Uvidíme se na pokoji."
Vyšla jsem na chodbu a chytila Lišáka. "Tak co podnikneme?"

Seděla jsem u kolejního stolu ve velké síni a pozorně sledovala rozřazování. Měla jsem na tenhle rok důležitý úkol, který mi svěřili páni Poberti, protože i přes jejich neobvyklou inteligenci je nenapadlo, aby si zajistili nástupce. A když na to přišli, bylo už pozdě. A právě proto jsem teď měla v kapse hábitu složený plánek, který jsem měla na konci roku předat největším průšvihářům na škole, pokud samozřejmě nebudou chodit do Zmijozelu.
Pohledem jsem zalétla až k Regovi, který se na mě nenápadně usmál a já na něj mrkla.
Vrátila jsem se pohledem zpátky k prvákům a pomalu si uvědomovala, že vlastně žádného nováčka neznám.
"Ty mě neposloucháš!" vyčetl mi Lišák a já sebou prudce trhla.
"Poslouchám, vždycky tě poslouchám," opravila jsem ho, než jsem mu věnovala pusu na tvář a znovu vnímala zařazování.

Další ráno jsem vstávala překvapivě brzo a dokonce jsem nazaspala, takže jsem se pohodlně společně s Marlene pomalu dokopala do jídelny. Moc jsem nevnímala okolí a tak jsem se zapotácela a nebýt Mar tak i spadla, když do mě někdo narazil.
"Hej!" vyjekla jsem a bez jediného pohledu začala mluvit. "Vždyť je ještě ráno a už mi někdo usiluje o život? Kam to ten svět spěje?"
"Promiňte," zaslechla jsem pípnutí pod sebou a shlédla na červeného prváka s černými rozcuchanými vlasy a neupravenou rudou kravatou.
Chtě nechtě jsem se začala společně s Mar smát. Klučina na nás koukal jako na zjevení. "Mně vykat nemusíš. Jsem Hesp."
Podal mi ruku a já jí stiskla, ale nemohla jsem se zbavit svého pobaveného úsměvu. "Tommy," představil se mi a snažil se urovnat kravatu.
"Ani nevíš, jaký máš štěstí, že se ti tohle nepovedlo loni. Už teď bys visel u stropu hlavou dolů, Tommy," poplácala jsem ho po rameni a McKinnová za mnou potlačovala smích. "Ale nemusíš se bát, já ti nic neprovedu. Možná."
"Když mi možná nic neprovedeš tak já ti možná nic neprovedu zpátky," varoval mě sladkým hláskem, než se za námi ozval jeho kamarád.
"Tommy pojď už, nebo přijdeme pozdě."
Oba klučinové se vzdálili a já se podívala na Marlene. "Máme první kandidáty."
"Kandidáty? Proč?" divila se.
Jen jsem mávla rukou. "Rodinné tajemství."