Blacková

29. KŘIKLA

Seděla jsem v zadní lavici na lektvarech a opatrně míchala s podivnou substancí olivově zelené barvy.
"Slečno Blacková, měla byste dávat pozor. Směs je velmi nestálá, při explozi by mohla mít velmi nežádoucí účinky," varoval mě profesor Křiklan a já sebou prudce trhla, přestože jako obvykle pouze procházel kolem.
"Děkuji za varování, pane profesore," usmála jsem se na něj a dál znuděně míchala směs.
"Měla bys dávat pozor. Nevím, jak ty, ale já chci letos z lektvarů projít," varoval mě Lišák, který mezitím přisypával do kotlíku vílí prach.
"Vždyť já taky projdu, jen ještě nevím, jak se mi to povede." Sladce jsem se usmála a zkontrolovala recept.
"Už jsi přemýšlela o tom, co bys chtěla dělat po škole?" zeptal se najednou Lišák a já překvapeně vzhlédla od kotlíku. Nezaujatě krájel ohnivé papričky, jakoby se nic nedělo.
Usmála jsem se svým povrchním Blackovským úsměvem a stejně arogantně odpověděla. "Nechápu, proč se ptáš. Strýc mi přece domluvil výhodný sňatek s Malfoyem, takže má budoucnost je zcela jasná."
Johny zakroutil hlavou a ani se na mě nepodíval. "Nemluv tak. Nesnáším, když paroduješ svojí rodinu," procedil skrze zuby.
"Promiň," špitla jsem a vrátila se k míchání, aby se nepřipálila substance.
Hlasitě si povzdechl a začal nakrájené papričky postupně přidávat. "Ne, to já se omlouvám. Nechtěl jsem na tebe vyjet. Vlastně je směšný, když ti dojde, že takhle někdo opravdu mluví, ale..."
"Přijdu ti stejná jako oni, že?"
"Ne! Jsi úplně jiná. Ale když začnu přemýšlet nad tím, že jsi v tomhle musela žít..." Svými prsty přejel po jizvách na mých předloktích. "A navíc, já nedovolím, aby sis vzala Malfoye ani nikoho jiného, koho ti vyberou."
Se svým už normálním provokativním úsměvem jsem se na něj konečně podívala. "A co kdybych ti řekla, že moje rodina chce právě uzavřít přátelské dohody s rodinou Woodových?"
"To by bylo moc hezké, ale mám pocit, že takové štěstí nemáš," usmál se a začal míchat místo mě.
"To by mě radši provdali za Rega," zasmála jsem se a John se mnou. V tu chvíli se na nás otočil černovlásek sedící v lavici před námi a mračil se. "Ahoj, Regí."
Nic neřekl, jen zakroutil hlavou a otočil se zpět.
"Ale teď vážně. Co bys chtěla dělat po škole?" zeptal se znovu Lišák.
"Nevím. Možná se stát bystrozorkou, možná odjet do nějaké dračí rezervace, možná prostě jen cestovat..." zasnila jsem se a sledovala strop učebny lektvarů, po kterém se proháněly moje divoké představy. "Nikdy jsem o budoucnosti nepřemýšlela. Všechno jsem viděla... tak trochu černě."
"To chápu," pousmál se a začal připravovat kořen vlčího máku.
"Ty už máš určitě všechno dopodrobna rozplánované," konstatovala jsem a začala jsem kořen krájet sama.
"To ne... No dobře, tak trošku. Ale to bys se vším musela souhlasit."
Snažila jsem se tvářit neutrálně, ale zvědavostí jsem skoro umírala. "To bych musela prvně vědět s čím souhlasím."
Lišák začal sledovat strop stejně jako já. "Domek, se zahradou na kraji Londýna, všichni přátelé kolem, lístky na každý zápas a celkově slibná kariéra brankáře. A samozřejmě, jako třešnička na dortu krásná princezna, která by mi při tom všem dělala společnost."
Usmála jsem se. "Zní to krásně."
Úplně jsem zapomněla na olivově zelenou substanci, kterou jsem už nějakou dobu nepromíchala a která mi právě hlasitě explodovala přímo pod nosem.

Následující dva týdny jsem proto musela chodit s olivově zelenými fleky na obličeji a pažích, takže se na mě spolehlivě každý, kdo mě potkal, otočil. Když ale barva nechtěla zmizet ani po tak dlouhé době, rozhodla jsem se zasáhnout a našla jsem si v knihovně protijed. V pátek večer jsem se vyplížila z Nebelvírské společenky a jistými kroky mířila ke Komnatě nejvyšší potřeby, kde už na mě čekal kotlík a stěny přeplněné poličkami s přísadami.
Sedla jsem si ke kotlíku a podle opsaného receptu jsem začala připravovat zázračný lék. Sotva jsem začala krájet fialkové fazolky, dveře do Komnaty se znovu otevřely.
"Jak jsi mě našel?" zeptala jsem zmateně, když se v nich objevil John.
"Protiva mi prozradil, kam jsi šla," odpověděl záhadně, když za sebou zavřel.
"To by mi neudělal," zaprotestovala jsem a sebevědomě jsem se pousmála.
"Protiva? Bavíme se oba o školním strašidlu?" zasmál se, než si sedl za mnou ke kotlíku.
"Má mě rád a tobě by určitě neřekl, kde jsem, kdybych si to výslovně nepřála," nadmula jsem se jako páv a zapálila oheň pod kotlíkem. "Takže, jak jsi mě našel?"
John vytáhl z kapsy pergamen s několika nejasnými črty. "Něco sis u mě zapomněla."
Pobertův plánek. "A sakra."
"A vysvětluj."