Blacková

25. NÁMĚSÍČNÍK & VEČERNICE

Večer jsem seděla s Remem u baru a s potutelným úsměvem jsme se dívali na Siriuse s Marlene, kteří právě ploužili do rytmu pomalé hudby.
"Náměsíčníku?" houkla jsem na svého společníka a potutelně se zaculila.
"Večernice?" napodobil mě a věnoval mi zvědavý úsměv.
"Proč tady sedíš se mnou když by ses mohl bavit stejně jako Sirius?"
Remus si povzdechl a pokrčil rameny. "Nebaví mě se bavit jako Tichošlápek. A nevadí mi, že tady sedím s tebou, jsi moje kamarádka."
Věnovala jsem mu malý úsměv a naklonila se nad bar. "Tome? Dáme si dvě Chechtavé vody!"
"Tři," opravil mě Remus a já se prudce otočila na patě, abych se setkala tváří tvář s posledním Pobertou, který se nám už skoro rok vyhýbá.
"Petere!" vykřikla jsem a rychle ho objala kolem krku. "Myslela jsem, že-"
Zarazila jsem se, když jsem se odtáhla a zjistila jsem, že je celý rudý.
"Právě jsi nám uvedla Červíčka do rozpaků," zasmál se Náměsíčník a podal mně i Petovi Chechtavou vodu. "Na co se napijeme?"
"Na nový život!" rozhodla jsem a přiťukla si s nimi. Otočila jsem skleničku vzhůru nohama a začala se skoro cizím hlasem smát. "Jsem ráda, že ses taky stavil, Červíčku."
"No... Dlouho jsem vás zanedbával," přiznal pomalu a pousmál se.

Celý svět se začínal točit a bylo mi nádherně horko, především díky Ohnivé whisky a panu Náměsíčníkovi, který se docela rozjel. "Večernice?"
Otočila jsem se za povědomým hlasem a neodpustila si přiblblý úsměv. "Ahoj, Lišáku. Reme, všiml sis už toho, jak je Johny sladkej?" zaculila jsem se a přejela jmenovanému prsty po strništi.
"Večernice, jsi opilá. Lišák mi sladkej nepřijde," protestoval Remus, o kterého jsem se zády opírala a zírala na Johna jako na zjevení.
"Tak se špatně koukáš," obořila jsem se na něj. Lišák mě chytil jemně za zápěstí a naštvaně se na mě koukal. "Mně se líbíš."
"Co byste řekli na to, že už půjdeme spát?" navrhl opatrně a snažil se nás donutit se zvednout. "Sirius a Marlene už dávno odešli a je pozdě."
"Tvá nabídka je velmi velmi velmi velmi velmi lákavá, ale máme tady Náměsíčníka," připomněla jsem mu a velmi pomalu jsem se zvedla.
"Takhle jsem to nemyslel," protočil očima a donutil Rema se zvednout. "To si necháme na jindy."
"Teď mi zkoušej tvrdit že není sladkej," zamračila jsem se na Rema a vydala se k pokoji - nutno podotknout že moje trajektorie byla překvapivě rovná.

"Hesper," zaslechla jsem tiché mumlání nade mnou. "Večernice, probuď se."
"Nech mě být, Lily. Vždyť jsou prázdniny," zamumlala jsem naštvaně a přetočila se na druhý bok. "Dneska mě nedonutí vstát ani James ani Sirius, takže nic nezkoušej."
"Ani já tě nedonutím vstát?" zeptal se znovu ten hlas a já se zavřenýma očima zavrtěla hlavou.
"Tak si lehni za mnou."
"A co když ti řeknu, že tady máš snídani?" nevzdával se hlas a konečně prohlásil něco kloubnýho. Prudce jsem se zvedla až jsem skoro spadla z velké manželské postele a stejně rychle jsem byla čilá. Vedle mě seděl John a pobaveně se na mě díval.
"Kde máš tu snídani?" zeptala jsem se podezřívavě a Lišák se nahnul nad stůl, aby na postel položil tác ze stolu.
Rozhlédla jsem se po neuklizeném pokoji a vstala jsem, abych otevřela okno. Přes hlavu jsem si přetáhla mikinu, kterou jsem našla přehozenou přes opěradlo židle.
"U Merlina," vykřikl Johny a přeskočil postel, aby se dostal ke mně. "Zatraceně, co se ti stalo?!" zeptal se a vzal mou paži za zápěstí, zatímco sledoval už více méně zahojenou ránu.
"To nic není," uklidňovala jsem ho a snažila se vysmeknout.
"Jak se ti to stalo?!" nevzdával se a jeho pohled byl stále stejně vražedný. Mlčela jsem se sklopeným pohledem. John si ale samozřejmě všimnul i druhé rány, která jemně zasahovala až k odhalenému rameni a opatrně se podíval i na druhou jizvu. "Řekni mi, kdo ti to udělal."
"Nic to není," zopakovala jsem, zatímco jsem se snažila nenechat se vyvést z míry.
"To ti udělala teta?" zeptal se s vražedným klidem.
"Ne," zašeptala jsem a odhrnula látku z břicha. "Ta mi udělala tuhle. Zbytek mám od strýce."
"Do prdele," zašeptal, evidentně naprosto rozzuřený. "Jak ti to mohli udělat?! JAK?! Zabiju je."
Chytila jsem ho za zápětí. "Ne! Nenech si jimi zkazit život. Jsem v pořádku. Nic to není, dobře?"
Přestože nerad pomalu přikývl a jeho pohled se vpíjel do toho mého. "Dáme si snídani a už o nich nebudeme mluvit, dobře?" Lišák znovu přikývl a společně jsme si dali snídani v posteli.