Blacková

21. REGULUS & SIRIUS

Seděla jsem v Pobertském kupé a zírala do podlahy. Nechtěla jsem, aby tenhle rok skončil. Tenhle konec znamenal víc, než jsem byla ochotná si připustit, a věděla jsem, že tohle léto nemůžu přežít.
"Neměli bychom už jí o tom říct?" zeptal se zničeho nic Remus. "Kvůli vám se takhle trápí už dva měsíce."
"Říct mi o čem?" zeptala jsem se a konečně zvedla pohled od podlahy.
"O našem brilantním plánu," vysvětlil mi James.
V tu chvíli někdo vtrhnul do kupé. "Zdravím, pánové, mohl bych si na chvíli půjčit Večernici?"
"Opovaž se-" zavrčel Sirius ve snaze začít mu vyhrožovat.
"Jo, jen utíkejte," oznámil James a přišpendlil Siriuse k sedadlu. "Já půjdu najít Lilouška."

Lišák mě za zápěstí vytáhl na chodbu. "Nechtěl jsem riskovat, že bych tě už v Londýně nezastihl, tak jsem se přišel rozloučit hned."
"Proč bys mě nezastihl? Nikdo se nemůže těšit míň domů než já, takže se dá předpokládat, že budu odjezd protahovat," usmála jsem se na něj a pomalu pohledem sjela k jeho ruce, která stále svírala moje zápěstí.
"Letos možná bude všechno jinak. Copak ti to ještě neřekli?" podivil se a očima zajel ke kupé, u jehož skla se tiskly zvědavé obličeje Siria a Rema.
"Co mi měli říct?" zeptala jsem se znovu a připadala si úplně pitomá.
"Asi tě čeká překvapení. Každopádně až budeš v bezpečí, doufám že napíšeš. Napsal bych sám, ale byl jsem už dostatečně poučen na téma vaše rodina," ušklíbl se a pohledem znovu těkl k Tichošlápkovi.
"Poslední dobou jste mě spolu nějak moc často pomlouvali," neodpustila jsem si.
"Má tě rád a nechce, abych ti ublížil. To bych ale neudělal," ujistil mě. "Slib mi, že napíšeš."
"Slibuju. Ale ty mi slib, že se v létě uvidíme."
"Slibuju," potěšeně se usmál a prohlížel si mě svýma krásnýma očima. "Mimochodem dneska konečně poznám tvou tetu."
"COŽE?!" vykřikla jsem a urychleně ho chytila za ramena.
"Je to součást plánu," pokrčil rameny. "Chci vám pomoct a vím, že nic nepotřebujeme víc, než čas. Nějaký ti získám, ale musíš pak utíkat. Co nejrychleji, dobře?"
"Utíkat?"
Otevřely se dveře kupé a tam stál Sirius. "Sakra Lišáku, ty jí všechno vykecáš!"
"Nic jsem jí neřekl!" bránil se a chytil mě v majetnickém obranném gestu.
"Co se to děje?!" přerušila jsem je, než se stihli začít hádat.
"Máme plán. Plán útěku."
Spodní čelist mi spadla až ke kotníkům. Počítala jsem s tím, že až budu plnoletá odejdu z domu, ale že bych utekla mě nikdy nenapadlo. Přesto jsem teď chytila Siria kolem krku až se zapotácel a držela jsem se, abych se samým štěstím nerozbrečela. Hned na to jsem stejně tak chytila Rema, který stál za ním a nakonec i samotného Lišáka.
"Doufám, že se brzo uvidíme," zašeptal mi do vlasů a to už jsem to nevydržela a vážně mi vyhrkly slzy.
"Promiň, jsi kvůli mně mokrý," uchechtla jsem se, když jsem se odtáhla. Setřel mi slzy z tváří a pořád se usmíval. Věnovala jsem mu pusu na tvář a dívala se, jak se vzdaluje. Několikrát se otočil, než mě Náměsíčník vtáhl do kupé.

"Jaký je plán?" šibalsky jsem se usmála na Poberty sedící naproti mně.
"Zmenšíme kufry, vtrhnem do největšího chaosu venku, vyběhnem ven a přemístíme se. Jednoduché, rafinované, účinné," pochlubil se hrdě Remus.
"Dokonalé," ocenila jsem jejich plán. "Moc děkuju."
Sirius protočil očima. "Myslím, že by ses měl jít rozloučit."
"Ne."
"Bude válka. Nevíme sice, kdo bude nakonec stát na čí straně, ale tak jako tak není jisté, že to přežijete. Měli byste se usmířit - je to přece tvůj bratr."
"Já vím... Ale nevím, co mu mám říct," přiznal pomalu a zíral do země.
"Mám jít s tebou?"
Jen přikývl a vyšli jsme z kupé.

"Kohopak to tady máme? Ale, jen moje rodina," uchechtla jsem se, když jsem prudce rozrazila dveře do Zmijozelského kupé.
"Blacková," zaskřípal Lestrange zubama. Vlastně byl moje stříně z matčiny strany, ale evidentně mě nesnášel stejně jako moji bližší příbuzní.
"Dutohlav číslo dvě. Ráda tě vidím. Moment, vlastně ne. Regu, potřebuju s tebou mluvit," podívala jsem se na Reguluse, který seděl jen kousíček ode mě.

Regulus stál naproti bratrovi a probodávali se pohledem.
"Už toho nechte! Vidíte se možná naposledy v životě a zmůžete se jen na to na sebe hnusně koukat nebo si nadávat! Začínám vás mít plný zuby!" zavrčela jsem a otočila se zády.
"Má pravdu," přiznal pomalu Regulus. "Nikdy jsem tě nechtěl nesnášet."
Sirius tiše zaklel. "Nápodobně. Škoda, že jsme se narodili do takové rodiny."
"Myslíš že by to bylo jiné, kdybychom byli nečistokrevní?"
"Bylo by to jiné, kdybychom nebyli Blackové."
Otočila jsem se zpátky a uviděla něco téměř neuvěřitelného. "Snad v příštím životě."
Ti dva se právě bratrsky objali. "Buď odvážnější."
"Buď rozumější," oplatil Tichošlápkovi Regulus stejnou kartou a vrátil se do kupé za svými kumpány. Byla bych ale slepá, kdybych si nevšimla otráveného pohledu, který věnoval onomu kupé. Pohledem se vrátil k nám, než s hraným ledovým klidem vklouznul zpátky. Pro kouzelníka, co ho neznal, bylo neštěstí v jeho očích absolutně neviditelné. Podívala jsem se na svého staršího bratrance, který si toho samozřejmě všiml.
"Snad udělá to, co bude správné."
"Nezbývá nám, než doufat."