Blacková

35. MALÝ BLACK

"No a po večeři jsem jí hodil domů, ale řekla mi, že s další večeří už počítat nemám," stěžoval si Sirius, zatímco jsme se procházeli po rušných ulicích Londýna s kelímky kávy v rukou.
"To mě mrzí. Přijde mi, že od chvíle, co je Marlene... pryč, ti nic nevychází," odpověděla jsem a dál přemýšlela nad něčím úplně jiným. Narovnala jsem si čepici, ale pokračovala dál v chůzi. "Lišák teď odmítl možnost povýšení na kapitána."
"Nechápu ho, ale doufám, že k tomu měl moc dobrý důvod," zakroutil Tichošlápek hlavou a dál pokračoval v našem podivně rozloženém rozhovoru. "Mar mi chybí. Neuvěřitelně moc. Nechápu to. Taky nechápu, proč mám takovou smůlu, když se snažím brát randění vážně."
"Možná jen děláš něco špatně. Nikdy jsem pořádně s nikým kromě Johna nerandila, takže ti asi neporadím," pokrčila jsem rameny a uklouzla na ledovce, ale naštěstí mě Sirius chytil. "Díky. Věř mi, Lišák má moc dobrý důvod, proč odmítl to povýšení."
"To by mě zajímalo jaký," protočil očima a chtěl pokračovat na téma randění, ale já ho přerušila.
"Jsem těhotná."
Sirius se zastavil na místě a koukal do blba. "Cože?!"
Otočila jsem se na patě. "Mám to snad zopakovat?"
"Ty jsi těhotná?" zeptal se pomalu, jakoby mu všechno teprve docházelo.
"Ano, to znamená, že budu mít dítě," vysvětlila jsem mu opatrně a udělala dva malé krůčky dozadu.
"A kdo je otec?" zeptal se pomalu a stále koukal do blba.
"Překvapivě Johny, můj manžel," protočila jsem očima.
"Jdu ho zabít," řekl rychle a otočil se s úmyslem utéct, ale já ho chytila. "Bude lepší být svobodná matka, já a Dvanácterák ti s výchovou pomůžeme."
"No to by dopadlo," zasmála jsem se.
"A Lišák o tom ví?"
Plácla jsem se do čela. "Ano ví."

Jestli jste někdy zažili rodinné setkání nebo třídní sraz končící naprostou katastrofou, určitě víte, jak se právě cítím. Stála jsem v obýváku a jen naštvaně sledovala, jak se všichni hádají.
"Dost! Už toho konečně nechte! Všechny tyhle pitomosti můžou pár hodin počkat!" vykřikla jsem a hluk v místnosti rázem utichl. "Nechápu, co to s vámi je!"
"Co to s námi je?! Zeptej se čokla!" vyprskl James a probodával Siria pohledem.
"Komu říkáš čokle, paroháči?!" vyjekl Sirius a zase se začal s Jamesem hádat.
"A do takového světa že mám přivést dítě?" zamumlala jsem si pro sebe a pohladila si ještě ploché bříško. "Jsem těhotná!"
Jedna jediná věta, která vždycky dokáže utišit dav. Sirius s Jamesem se přestali hádat a Lily na mě s otevřenou pusou koukala, přesně jako Remus.
"Cože?!" vyjekl nakonec James, jakoby mě neslyšel.
"Jsem těhotná," zopakovala jsem klidně a John mě objal kolem ramen.
"A co bude s tvou kariérou?" zeptal se zmateně James, jakoby to bylo to nejdůležitější.
"Jamesi..." zamumlal Remus a promnul si kořen nosu nad přítelovým uvažováním.
"To mě teď trápí ze všeho nejmíň. Víc mě trápí válka, strach ze smrti a celkově spousta dalších špatných věcí... Je potřeba radovat se z toho všeho, z čeho se radovat můžeme," usmála jsem se a sedla si zpátky na své místo v křesle.
"Jestli to bude kluk, bude se jmenovat Oliver, po mém otci," začal John a sedl si vedle mě.
"A jestli holka, bude to Cathrine, po víle, co mi kdysi zachránila život," pokračovala jsem v jeho myšlence.
"To jsou krásná jména," zasnila se Lily a celá se začala červenat. "Musíme vám něco říct-"
"Ještě ne, Lilynko," zastavil jí James ale Evansová jen zakroutila hlavou.
"Budeme se brát."
"Cože?!" vypískl Sirius a tak mu byl dneska podruhé způsoben infarkt.

Když jsme se odletaxovali domů, postupně jsme ochrannými kouzly zabezpečili všechna okna a dveře, než jsem si dovolila frustrovaně dopadnout do obýváku na gauč. "Co se to se všemi děje? Proč se neustále hádají?"
"To nevím," vydechl Lišák a klesnul přede mě na kolena. "Brzo je to přejde, uvidíš."
"Doufám," špitla jsem, ale moc přesvědčivě jsem si nezněla. "Zlo je pořád mocnější a začínám mít strach."
"Strach je přirozená reakce," zašeptal znovu Johny a vyhoupnul se na sedačku vedle mě. "Co bys řekla na nějakou pohádku?"
"Pohádku? Kolik že ti je let?" zasmála jsem se a všimla si, jak se do knihovny natahuje pro výtisk Bajek barda Beddlyho.
"Kterou teda?" zeptal se, když začal knížečkou v kožené vazbě listovat.
"Já nevím," zašeptala jsem a schoulila se do klubíčka.
"Tak mi jen řekni, kterou máš nejradši," pokrčil rameny a dál listoval v knížce. "Můj taťka mi do ní na okraje napsal poznámky. No, spíš jeho vsuvky do příběhů a některé si dost upravil, takže je možná znáš jinak než já."
"Víš, já je vůbec neznám," přiznala jsem pomalu a pohrávala si s koženou vazbou knihy.
"Jakto? Rodiče ti je nečetli před spaním?" divil se a na chvíli knížku odložil z mého dosahu, abych nemohla nervózně drolit stránky.
"Víš, moji rodiče brali výchovu trošku jinak než normální kouzelníci," připomněla jsem mu a on se na chviličku zarazil.
"To nevadí. Začneme od začátku."