Little Lies |One Direction cz|

She

Důležité!!! Teď je to na vás, tohle může být poslední kapitola, ale pokud se vám tehle konec nelíbí a chtěli by jste ještě něco víc, jakože něco víc ještě v záloze mám, tak stačí říct a já píšu dál...takže...pokračování? nebo konec? koment pls :)

Kde začít? Asi tam, že porod patří na seznam tří nejhorších věcí, kterými jsem si kdy prošla. Ale vzhledem k tomu, že číslo jedna byl rozchod s Liamem, nebylo to tak strašný. Navíc, když mi pak doktorka dala do náruče moji malinkatou holčičku, uvědomila jsem si, že to za to rozhodně stálo. No a co, že nikdy nebude mít tátu? Má mě a já byla odhodlaná dát té malé princezničce všechno, co bude chtít, jen aby byla šťastná. V nemocnici jsem strávila tři dny, Liam nepřišel, ani nikdo z kluků, za což jsem byla vlastně ráda, nebo jsem si to aspoň snažila namluvit. Věci mi převezla mamka s taťkou, kteří se nad malou rozplývali snad dvě hodiny. Nathan si vyžádal snad tisíc fotek a pořád mu to nestačilo, chtěl přerušit turné, jen aby mohl jet za mnou, Scooterovi se to ale nelíbilo, nedivila jsem se. Den mého propuštění z nemocnice byl poněkud chaotický, sestřičky se nechtěli mého zlatíčka vzdát a náš odjezd probrečeli, tak moc ji milovali, kdo by ji nemilovala, byla to nejkrásnější miminko, které jsem kdy viděla a stále neměla jméno. Žádné se k ní zkrátka nehodilo, buď bylo moc obyčejné, nebo se špatně vyslovovalo, hodlala jsem se poradit s Nathanem, byla jsem si jistá, že něco vymyslí.

„Jsme doma princezno.“ Odemkla jsem dveře do bytu a potichu za sebou zavřela. Autosedačku i s malou jsem položila na pohovku a opatrně ji vyndala ven. „Pokojíček zatím ještě není hotový, ale o víkendu s tím něco uděláme jo?“ Zašveholila jsem. „Horší je, že mamka má hlad a lednička je prázdná.“ Povzdechla jsem. „Co říkáš na návštěvu Starbucks?“ Kočárek a ostatní vybavení zůstalo u Harryho, takže jsem si musela vystačit jen s autosedačkou. Starbucks jsem měla kousek, proto jsme šla pěšky, malá byla lehoučká, protože bylo opravdu neobvykle malinká, ale naštěstí zdravá. Když jsem se na ní podívala, viděla jsem Liama, měla jeho hnědé oči. Ve Starbucks bylo téměř prázdno, sedla jsem si k jednomu stolku, malou nechala spinkat v sedačce a tu postavila na židli vedle sebe. Objednala jsem si latte a muffiny, lepší snídani neznám, bohužel jsem z muffinů nakonec moc neměla.

„Jessie!“ Byli tam všichni. Harry, který táhl obrovského, plyšového jednorožce, Perrie se Zaynem, Louis s El, která se tvářila nadmíru spokojeně, očividně měla v Liamově zjištění prsty, Niall, který nesl obrovskou krabici, jejíž obsah mě krapet děsil a nakonec Liam, čekala jsem, že se na něj bude lepit Sophie. Má očekávání se ukázala jako chybná, nebyla s ním. „Pššt!“ Okřikla jsem je a zkontrolovala, jestli malá spí, ten povyk ji naštěstí nevzbudil. První se k ní dostal Harry, jednorožce vrazil do náručí mě a už vytahoval malou ze sedačky, nic jsem nenamítala, už dříve mi bylo řečeno, že Harry to s dětmi umí. „Jak jste mě tu našli?“ Nechápala jsem. „Sledovali jsme tě.“ Mrkl na mě Niall a dál se cpal mými muffinami. „Cože jste?“ Zamračila jsem se. „Šli jsme původně k tobě, ale viděli jsme tě odcházet, tak jsme šli za tebou a dohonili bychom tě, kdyby Harry netáhl toho debilního jednorožce.“ Zavrčel Zayn, zatímco Niall se přesunul od jídla k malé a snažil se ji Harrymu ukrást, samozřejmě opatrně. „Teď ji chci já!“ Vztekal se. „Trhni si, já jsem její oblíbený strejda u kterého bude bydlet, takže smůla!“ Vyplázl Harry na Nialla jazyk. „Nebudeme u tebe bydlet Harry.“ Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. „Ale no tak! Bude zábava!“ Protočila jsem oči a napila se latte. „Jak se jmenuje?“ Zajímala se El. „Nijak. Ještě nemá jméno, žádný jsem nevymyslela.“ Pokrčila jsem rameny a sledovala, jak Niall neochotně předává malou Zaynovi, který předběhl Louise, kterému se to ani trochu nelíbilo. A pak se můj pohled setkal s Liamovím. Nebyla jsem si jistá, co se mu honí hlavou a když kývnutím hlavy naznačil, že si chce promluvit někde stranou, bez přemýšlení jsem ho následovala ze Starbucks ven.

 Liamův pohled: Stačil mi jeden jediný pohled, aby mi došlo, o co jsem málem přišel. O všechno. Musel jsem získat Jess zpátky. Potřeboval jsem ji i svoji malinkou holčičku, kterou mi Harry málem ukradl. Ne, neukradl, on se o ně celou tu dobu staral místo tebe hlupáku! Vyšli jsme před Starbucks a já neměl nejmenší tušení, co ji mám říct. Že ji pořád miluju? Samozřejmě, že ji pořád miluju, Sophie to nesla těžce. Vyslechl jsem si pár nadávek, které jsem si opravdu zasloužil, ale ne od ní. „Pospěš si prosím, nechci ji tam s nimi nechávat samotnou, bojím se, že ji Niall sní.“ Pousmála se. „Chci začít znovu.“ Vypadlo ze mě. Jess se zamračila a zakroutila hlavou. „To nemusíš Liame, ne kvůli malé. Já se o ni zvládnu postarat a bude se mnou Nathana a Harry a očividně i vy ostatní, nemusíš se kvůli tomu, že máme spolu dítě, nutit do vztahu. Nechci si hrát na rodinku a lhát jí, ani sama sobě. Pokud chceš, nikdy se nedozví, že si její táta. Nemusíš dělat to co je správné a zahodit tak svoje štěstí.“ „Vy jste moje štěstí. Pět měsíců se snažím na tebe zapomenout tím, že jsem se Sophií, myslíš, že to pomáhá?“ „Ano?“ „Ne! Ani trochu. Já tě miluju, a to už od doby, co jsem tě našel stát na mostě v kostýmu popelky.“ Ušklíbl jsem se. „Harolde já tě zabiju!“ Zaúpěla, ale usmála se. „Je mi líto, že jsem s tebou nebyl, když jsi mě potřebovala, nikdy ti to nedokážu vynahradit, ale můžu se o to aspoň celý život snažit.“ Zamyslela se. „Myslím, že ji dám jméno Nathalie, co myslíš?“ Nechápavě jsem se zamračil. „Tak co myslíš taťko?“ Zopakovala svoji otázku. Usmál jsem se a přikývl. „Jo, to se mi líbí.“ Přikývl jsem. „Znamená to, že mám druhou šanci?“ Ujišťoval jsem se. „Oba máme druhou šanci.“ Mrkla na mě a zamířila zpátky do Starbucks. 

Důležité!!! Teď je to na vás, tohle může být poslední kapitola, ale pokud se vám tehle konec nelíbí a chtěli by jste ještě něco víc, jakože něco víc ještě v záloze mám, tak stačí říct a já píšu dál...takže...pokračování? nebo konec? koment pls :)