Little Lies |One Direction cz|

LA part 2

Omluvám se, že poslední dobou přibývají kapitoly stále pomaleji, snažím se na tom pracovat ale zkrátka se nedaří :( do konce února bych ale podle svého plánu měla tuhle povídku dopsat. :)

„Měla by jsi si vybalit.“ Hodila jsem po Liamovi otrávený pohled a vklouzla do černého sáčka. „Jak by řekl Niall, nemá to cenu.“ Mrkla jsem na něj a sáhla po své kabelce. „Chystáš se někam?“ Zajímal se a já nadzvedla obočí. „Jsme v LA Liame! Jasně, že se někam chystám.“ Přikývla jsem. „S Harrym?“ Zamračila jsem se. „Ne, jdu sama, jak tě to napadlo? Ne, počkat, vlastně to nechci vědět. Poslední dobou vás všechny napadají divný věci.“ Ušklíbl se. „Divný věci?“ Přikývla jsem a zkontrolovala, jestli mám v kabelce všechno. „Harry mluví jako středověký hrdina z klišé románu, Niall prohlašuje ze jsi v něčem až po uši a že Harry si to myslí taky, že je v tom až po uši, ale podle Niall si to jen myslí a já už si nemyslím raději nic.“ Odříkala jsem mu několik posledních, opravdu zvláštních a matoucích rozhovorů. „A co když má Niall pravdu?“ Setkala jsem se s jeho pohledem, z kterého se nedalo téměř nic vyčíst. „V čem by měl mít pravdu?“ Nechápala jsem. „Že jsem v tom až po uši.“ Aniž bych uhnula pohledem, jsem se si zrekapitulovala pár posledních dnů, konkrétně ty části, kde byl Liam. Mlčky mě pozoroval, jakoby čekal, až si dám dvě a dvě dohromady, ale než se mi to povedlo, vyrušil nás můj vyzvánějící mobil. Povzdechla jsem a chvíli se přehrabovala v kabelce, než se mi ho podařilo najít a přijmout hovor, aniž bych se podívala, kdo vlastně volá.

„Kdopak to kašle na svého velikého brášku?“ „Nathy!“ Po tváři se mi rozlil široký úsměv. „Omlouvám se, mám toho teď hodně.“ „Já tak, ale na tebe si udělám čas vždycky.“ Odsekl na oko uraženě. „Vynahradím ti to, slibuju.“ „To by jsi měla. Co by jsi řekla na nákupy se slavným Nathanem Sykesem?“ „Jak to myslíš?“ „Chtěl bych tě oficiálně představit médiím.“ V krku se mi utvořil obrovský knedlík a na okamžik se mi zatmělo před očima. „Cože chceš?“ „Sice mi to chvíli trvalo, ale už mi došlo, proč jsi s námi nechtěla jet. Štve tě to, že jsi se musela neustále skrývat a dělat, jako že neexistuješ. Takže to chci napravit, už se nebudeš muset schovávat, všichni budou znát pravdu a ty budeš moct jet s námi na turné.“ Zaúpěla jsem. „Ne, Nathy, takhle to fakt není! Nejela jsem, protože prostě nechci!“ „Aha, tak to jsem nečekal.“ „Nathy no tak, prosím pochop že...“ „Chápu, ahoj.“ Zavěsil. Povzdechla jsem a měla co dělat, abych udržela slzy. Co jsem to do háje zase provedla?! „Všechno v pořádku?“ Přikývla jsem, odhodila mobila na postel a padla do měkkých peřin vedle mobilu. „Myslel jsem, že chceš jít ven.“ Lehl si vedle mě, rukou si podepřel hlavu a pozoroval mě zvídavým pohledem. „Přešla mě chuť.“ Zamumlala jsem, jeho blízkost mě krapet znervózňovala, ovšem v dobrém smyslu slova. „Myslel jsem to vážně.“ Otočila jsem hlavu jeho směrem, naše pohledy se setkaly a já už neměla sílu se od něj odtrhnout, jeho oči byly jako past, do které když se chytnete, cesty zpět už není. „Co konkrétně.“ „Že měl Niall pravdu.“ „Liame já...“ Protočil oči a jednou rukou si mě k sobě přitáhl, čímž jsem se dostala pod něj. Mé srdce se v tu chvíli rozhodlo, že mi vyskočí z hrudi a udělá si procházku po pokoji a když se ke mně začal přibližovat, moc tomu nepomohl. Tohle se nesmělo stát! Ublížím mu, až mu řeknu pravdu a to nedovolím. I přesto, že jsem tolik nechtěla, aby se to stalo, bez pohnutí jsem mu hleděla očí, až se naše rty spojily v dokonalém polibku. Vážně jsem se o tohle chtěla připravit? Ne, počkat, tohle přeci nejde! Můj zdravý rozum se mohl vzpouzet jak chtěl, srdce si poroučet nenechalo.

„Lidi jdete...ou...nechtěl jsem rušit.“ Polekaně jsem se od Liama odtrhla a pozorovala šklebícího se Nialla, couvajícího ze dveří našeho pokoje. Bezvadný, lepší už to být nemohlo. „Mám vám přinést něco k večeři?“ Zeptal se, aniž by se přestal usmívat. „Jdeme s tebou.“ Vyklouzla jsem zpod Liama a následovala Nialla na chodbu. „Jsem rád, že jsi si vybrala jeho.“ Zašeptal Niall, když jsem kolem něj procházela. „Jak to myslíš?“ Zamračila jsem se nechápavě. „Vždyť víš, kdybys si vybrala Harryho, nedopadlo by to dobře.“ Vyjeveně jsem na něj zírala. „Kam ty na tyhle věci chodíš?“ Pokrčil rameny a zamířil k výtahu. Vedle mě se objevil Liam v bundě, držící moje sáčko a kabelku. „Jdeme jen dolů na večeři.“ Namítla jsem. „Oni možná, ale mi máme jiné plány.“ Mrkl na mě a pomohl mi do sáčka. „Máme?“ Nadzvedla jsem obočí. Otočil si mě k sobě a bez varování mě políbil. „Teď už se mě nezbavíš.“ Zašeptal, chytl mě za ruku a táhl k výtahu.

Do hotelu jsme se vrátili až po půl noci. Liam mě vytáhl na večeři a bowling, v kterém mě suverénně porazil, ale nevadilo mi to. Ano, pořád my hlavou vířily myšlenky, že to co dělám není správné. Jenže s ním bylo všechno tak jednoduché, cítila jsem se vedle něj šťastná. O to víc jsem se bála dne, kdy tohle všechno skončí a já věděla, že přijde. Ráno jsem se probudila v Liamově obětí, spokojeně spal, na tváři nepatrný úsměv. Opatrně jsem se snažila vyklouznout z postele, ale jakmile ucítil pohyb, pevně mě k sobě přitiskl a ušklíbl se. „Na to zapomeň.“ Zamumlal a já si teprve teď všimla, že nemá triko. To mi dělá na schválně? Se zájmem jsem si prohlížela jeho tetování, všiml si toho. „Líbí?“ Přejela jsem prstem po jeho čtyřech šipkách na předloktí. „Vždycky jsem taky jedno chtěla, ale Nathymu se to nelíbilo, tak dlouho se mě od toho snažil odradit, až se mu to povedlo. Stejně jsem na to moc velký srab.“ Pokrčila jsem rameny. „Včera jsi se s bráchou pohádala?“ „Nebyla to tak úplně hádka, jen...to je jedno, nech to být.“ Usmál se a políbil mě do vlasů. „Co tohle všechno vlastně znamená? Jsme teď spolu?“ Nebyla jsem si tím tak úplně jistá, i když všechno k tomu směřovalo. „Nic bych si nepřál víc. Chci abys byla jenom moje a já měl právo se stát bláznivým žárlivcem, kterého štve každý kluk, který o tebe jenom zavadí pohledem, protože už teď z toho šílím.“ Tak jo Jess, vzchop se, řekni mu, že to nejde! Řekni že ho nemiluješ, nebo cokoliv jiného, co mu ublíží méně, než když budete vy dva spolu! „Liame já...“