Little Lies |One Direction cz|

Come on!

 Tak a je tu jedna trochu akčnější, zamotávací kapitola! Prosím, nezbíjejte mě, snad se bude líbit :D

 Liamův pohled: „Laskavě mi přestaň lhát, poznám její rukopis! Na rozdíl od tebe!“ Zavrčel jsem a snažil se udržet v klidu. „Narážíš tím na něco?!“ „Možná! Já ani nevím, není to jedno?“ Prudce jsem dosedl na pohovku, pohled stále upřený na její úhledný rukopis. Proč to udělala? Proč nám napsala song? Proč asi hlupáku! Kvůli Harrymu. „Mohli by jste toho už vy dva laskavě nechat?“ Vložil se do celé záležitosti Zayn. „Tímhle nic nevyřešíte!“ Souhlasil Louis. Jasně, jenže oni nebyli na mém místě, necítili tu bolest. Už tolikrát jsem ji chtěl zavolat, omluvit se ji, říct že ji i po tom všem pořád miluju, ale nikdy jsem to nedokázal, Harry očividně ano. „Máme song, máme úžasnej song! A to díky Jess, možná tu není, ale pořád se nám snaží pomáhat. Tak se vy dva laskavě dejte už do hromady!“ To bych od Nialla nečekal, náš malý Ir očividně dospěl, měl naprostou pravdu. Můžu Harryho nesnášet, ale skupinu to nesmí nijak ovlivňovat.

Jessin pohled: Z buzení mé maličkosti zvonícím telefonem se očividně stával trend, který se mi ani trochu nezamlouval. Ať jdou všichni k čertu! Zaúpěla jsem a převalila se na druhý bok. Telefon ale moje vyhrožování nebral vážně a dál si vyzváněl. „Fajn! Já tě zvednu!“ Zakřičela jsem rozmrzele a natáhla se pro tu plastovou krabičku, kterou jsem měla chuť spláchnout do záchoda. „Prosím?“ Zahuhlala jsem a mnula si oči. „Slečna Sykes?“ „U telefonu.“ „Tady doktorka Banmnetová. Už přišli vaše výsledky.“ Oznámila mi. „Prosím, řekněte mi dobrou zprávu a to konkrétně, že to není nakažlivý a vyležím se z toho.“ Zaprosila jsem a doktorka se zasmála. „To první by souhlasilo, nakažlivé to rozhodně není, to druhé už je ale problém. Nejste nemocná slečno, jste těhotná.“ „Am...aha. Jo, fajn. Děkuju. Na shledanou.“ Zavěsila jsem, mobil hodila vedle sebe na postel a zachumlala se zpátky do peřin. „Těhotná, to určitě.“ Zamumlala jsem. Tohle byl hodně hnusnej sen, až se probudím, musím to říct Nathanovi. Vysměje mě a jako vždy mě začne poučovat o bezpečném sexu. Haha, to já před čtyřmi lety poučovala jeho. Když se ozvalo naléhavé zvonění, čekala jsem, že to bude budík, volající mě zpátky do reality z toho ne zrovna vtipného snu o těhotenství. Bohužel, budík to nebyl. Byl to domovní zvonek, což znamenalo spoustu nehezkých věcí. Prudce jsem se posadila a vyděšeně zírala kamsi do prázdna. „Kurva, já jsem těhotná!“ Došlo mi. „Kurva! Kurva! Kurva!“ Šeptala jsem naštvaně, zatímco jsem se vymotávala z peřiny a mířila ke dveřím otevřít.

„Neříkala jsi náhodou, že už se sem nechceš vrátit?“ Nahrnul se Nathan dovnitř. „Asi jsem si to právě rozmyslela.“ Kníkla jsem a stále se snažila pochopit, co se to do háje děje. „V pohodě?“ Zamračil se Nathan. „Nejsem si tak úplně jistá.“ Tohle nebylo dobrý, tohle bylo dokonce zlý! Já nemůžu být těhotná! Nemůžu mít dítě! A co bylo úplně nejhorší, netušila jsem, čí do háje je. Že jsem výstavní děvka? Já vím! Netušila jsem, co mám, dělat. Komu to říct? Možná radši nikomu, ne někomu musím, sama se z toho zblázním. Nathan? Proboha jen to ne! Mysli, no tak mysli. „El!“ vyjekla jsem vítězně. „Posloucháš mě vůbec?!“ Obořil se na mě Nathan dotčeně. „Ano! Vlastně ne, promiň.“ Usmála jsem se omluvně. „Musím za El!“

Ještě před schůzkou s El jsem si zašla k doktorce. Po prohlídce potvrdila výsledky a nezapomněla mi ani pogratulovat. Jak milé. V tu chvíli mě zajímalo jen jediné, jak zjistím, kdo je jeho táta? Jasně, když se narodí cosi kudrnatého, je to jasný, ale člověk nikdy neví. Rozhodně jsem ani v nejmenší neuvažovala o potratu. Nechápala jsem, jak někdo může něco takového udělat. Při nejhorším je tu přeci adopce, i když, po pravdě se mi ani ta nezamlouvala. Bůh ví, komu by moje dítě dali. Vážně jsem to řekla? Moje dítě?! Není to dítě, ale fazole! A já přeci nemůžu mít dítě, nevím co s ním dělat, jak se o něj starat. Po pravdě, v hlavě jsem měla pořádný zmatek, potřebovala jsem El a to nutně! Čekala na mě ve Starbucks, seděla u kulatého stolku s muffinem a četla si nějaký dívčí časopis. „Ahoj.“ Usmála se na mě, když jsem ztěžka dosedla na židli naproti ní. „Jsem těhotná!“ Vyhrkla jsem místo pozdravu, já vím, velmi inteligentní že? Málem se udusila, ale jinak to vzala celkem dobře. „Cože jsi?“ Ujišťovala se, že se nepřeslechla. „Jo, ve třetím týdnu a víš co je nejlepší? Nevím kdo je otec.“ Chvíli na mě vyjeveně civěla. „Jak nevíš?“ Zeptala se opatrně. „Tak že nevím. Prosím, řekni mi, že jsem strašná, příšerná, nejhorší! Začni na mě řvát! Cokoliv.“ I když El od Louise celý příběh už slyšela, převyprávěla jsem ji svoji verzi, která se téměř shodovala. Samozřejmě jsem ji i informovala o tom, že zhruba ve čtyřech měsíci těhotenství je možné zjistit, kdo je otec, což byla má jediná záchrana. Ale i tak mi to bylo více méně k ničemu, Nehodlala jsem to Harrymu, Liamovi a vlastně ani nikomu z One Direction říkat. Zkrátka jsem těhotná, s kým je nemusí zajímat.

„Co chceš dělat dál?“ Zajímala se El. „Co by. Budu žít dál, budu tloustnout a tloustnout a budu máma.“ Při tom slovu jsem se nepatrně otřásla. „I když tak nějak cítím, že já nemůžu být máma, nezvládnu to.“ Svěřila jsem se ji. „Kluci by to měli vědět.“ Odfrkla jsem si. „Jo jasně.“ Protočila jsem oči. „Ne El. Oni to nesmí vědět. Nechám udělat testy otcovství, ale ani tak jim to neřeknu.“Zavrtěla jsem hlavou a El povzdechla. „Je to tvůj život, nemůžu ti do něj zasahovat.“ „Děkuju.“ Usmála jsem se. „A co řekneš Nathovi?“ Pokrčila jsem rameny. „Pravdu? Možná, ještě nevím a zatím nebudu říkat nikomu nic. Je to jenom mezi námi dvěma, slibuješ?“ Přikývla. „Dokud na mě nebude nic vidět, budu mlčet.“