Little Lies |One Direction cz|

Together

Užijte si poslední hezké chvilky v Jessiině životě, brzo už to tak krásné nebude :D

„Jsi srab, víš to?“ Ušklíbla jsem se a sledovala Harryho, jak si spěšně vypíná mobil. Právě ukončil hovor se svojí matkou a sestrou, kterým byl jako jediným ochotný podat vysvětlení. „Víš, většina tvých přátel ví kde bydlíš, takže bychom se možná měli zamknout do sklepa, nebo se přestěhovat.“ Rýpala jsem dál. „Kluci mě zabijou.“ Zamumlala, odhodil mobil na konferenční stolek a vlezl si ke mně pod deku, ještě že měl tak veliký gauč. Zprávy ze světa celebrit právě skončili a místo nich začali dávat nějaký film, moc jsem ho nesledovala. „Proč jsi jim to neřekl?“ Nechápala jsem. „Protože máš pravdu, jsem srab.“ Zakňoural a schoval si hlavu pod deku. Zasmála jsem se a deku mu z hlavy stáhla. „To není pravda.“ Zavrtěla jsem odmítavě hlavou a vzala jeho tvář do dlaní, nutíc ho tak dívat se mi do očí. „Bez rozmýšlení jsi se vrhl do tohohle šílenství a dobrovolně se chystáš stát taťkou i když si sám pořád děcko.“ Už chtěl něco namítnout, ale skočila jsem mu do řeči. „A to je podle mě ta nejodvážnější věc, kterou kdo kdy udělal, ty nejsi zbabělec Harry a já vlastně chápu, proč jsi jim to neřekl, taky bych to nedokázala.“ Pousmál se a váhavě se ke mně naklonil. Naše rty se setkaly v polovině cesty, byl to něžný polibek plný nevyslovených citů, s kterými jsme si ani jeden nevěděli rady. „Asi budu fňukat častěji.“ Zašeptal Harry a přitáhl si mě do náruče. Zatracený hormony, ani bych se nedivila, kdybychom skončili jako posledně, až na tu kocovinu.

Zvonění se rozléhalo domem už nějakou tu chvíli, stejně tak bušení na vchodové dveře, ale já ani Harry jsme se neměli k tomu jít otevřít. Bylo to padesát na padesát, buď to byli kluci, nebo Paul a Harry neměl chuť na to, se s nimi momentálně dohadovat o tom, co provedl. Ne, spíš o tom. co jsme my provedli. Nakonec jsem to nevydržela a i přes Harryho protesty šla otevřít. „Co to má znamenat?!“ „Je to pravda?!“ „Proč jste nám nic neřekli?“ Překřikovali se a já jim sotva rozuměla. Před dveřmi na mě čekalo prvních padesát procent, tedy kluci. „Ahoj, taky vás ráda vidím.“ Věnovala jsem jim úsměv. „Můžeme dál?“ Zeptal se Zayn. „Nejsem si jistá.“ Pokrčila jsem rameny a Zayn se zamračil. „Jak to myslíš?“ Povzdechla jsem. „Myslím, že se necítí na to, s vámi teď mluvit.“ Snažila jsem se mu přiblížit situaci. „To je dobrý, pusť je dál.“ Ozvalo se z obýváku a já ustoupila na stranu, aby kluci mohli vejít. Čekal nás ne zrovna příjemný rozhovor a já netušila, co všechno bychom jim měli říct.

„Bylo by milé, kdyby jste se obtěžovali říct nám to dřív, než novinářům.“ Zavrčel Louis a nervózně přecházel po obýváku. „Je mi to líto, ale nemohl jsem! Jen pro vaši informaci, vím to čtyři dny!“ Zayn nadzvedl obočí a Niall přestal na okamžik hypnotizovat pohledem misku s cereáliemi. „Ale Jess není těhotná čtyři dny, ne?“ Ujišťoval se Zayn. „Pět měsíců.“ Oznámila jsem a nabídla Niallovi cereálie, samozřejmě si rád vzal. „Ale na Harryho obranu, zjistil to opravdu teprve před čtyřmi dny.“ Vyjeveně na mě civěli, to jsem si pomohla. „Ví o tom Liam?“ Zajímal se Harry. „Jo, viděl tu reportáž.“ Zahuhlal Niall s plnou pusou a Harry zaúpěl. „Jak moc je naštvaný?“ Chtěl vědět. „Na stupnici od jedné do deseti? Tak asi tisíc.“ Zauvažoval Zayn. „Co je mu vůbec po tom? Ano, uznávám, lhala jsem a ano, vyspala jsem se s Harrym den po tom, co se se mnou rozešel, já jsem tu ta špatná, to víme všichni, ale podstatné je to, že on se se mnou rozešel a teď má navíc holku. Do mého života mu absolutně nic není, nemá důvod být naštvaný.“ Harry souhlasně přikývl a Zayn jen protočil oči, očividně věděl něco, co my ne.

Kluci se zdrželi do oběda a většinu času se vyptávali na věci kolem miminka. Začali se na něj těšit stejně jako Harry. S jejich návratem do mého života se mi vrátil i další kus mě samé. Tolik mi chyběli, byla jsem ráda, že jsou zase zpátky. Na nadcházející sobotu jsme naplánovali chystání pokojíčku a kluci se ochotně přidali a slíbili pomoc s tím, že vezmou i El s Perrie.

„Ale šedivá je smutná!“ Namítla Perrie a nespokojeně se mračila, snažíc se otevřít balení pokojové barvy. „Souhlasím! Vymalujeme žlutě! Nebo modře!“ Navrhl Niall a málem se přizabil, to když zakopl o hromadu válečků a štětců. „Nebude to smutný, když si to vezme Zayn na starost.“ Mrkla jsem na Zayna spiklenecky a přemístila se k Louisovi a Harrymu, kteří skládali postýlku. „Jak to jde?“ „Německy, polsky, francouzsky a italsky, ale anglicky to očividně nejde!“ Vztekal se Louis, držící návod ke složení postýlky. „A co tohle?“ Kývla jsem k samostatnému papíru, který vykukoval s pod Harryho, který ho očividně zasedl. „Harry!“ Obořil se na něj Louis a já se smíchem pokračovala za El, která se probírala hromadou oblečení, skládajíc ho do už postavené skříně. „Není to takhle lepší?“ Zeptala se, aniž by přestala s rovnáním oblečení. „Měla jsi pravdu. Možná to takhle je lepší.“ „Už víš, kdo je otec?“ Zavrtěla jsem hlavou a doufala, že nás nikdo neslyšel, klukům jsme o tomhle malém detailu neřekli. „Nechci to vědět, Harry je teď šťastný a Liam má přítelkyni.“ Namítla jsem a El pokrčila rameny. „Tentokrát máš možná pravdu ty.“ Věnovala mi úsměv a já ji šla pomoci.

Skončili jsme až pozdě večer, největší práci si dal s pokojíčkem Zayn, který ho celý pomaloval dětským motivem, čímž šedivá barva, jakožto podklad, přestala být smutná, jak se Perrie obávala. Harry uvařil večeři a všichni u nás nakonec zůstali přes noc.