Little Lies |One Direction cz|

Great boss

Názor? Líbí? Nelíbí? Jak moc zlé to je??? Komenty prosím :)

Do studia jsem se vrátila až skoro za půl hodiny, nikdo si ale mé nepřítomnosti očividně nevšiml. Scooter se stále snažil z kluků vymáčknout co nejvíc, ale nedařilo se, ani jsem se nedivila. Uvelebila jsem se opět na pohovce a pokračovala v listování časopisy. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem udělala dobře, kdyby se Scooter a kluci dozvěděli, že pracuji pro Paula a One Direction, asi by mě zabili, dozvědět se Paul že jsem sestra zpěváka z The Wanted, dopadlo by to stejně, ne-li hůř. Ale já přeci nemohla za to, že Nathan je můj bratr, ani za to, že One Direction a The Wanted v sobě viděli konkurenci a nepřátele. Neustále spolu ve všem soutěžili a nesnášeli si už od počátků své kariéry. Jejich chyba, nehodlala jsem nechat do jejich malicherných a naprosto nesmyslných sporů zatáhnout.

„Tak jo kluci, dneska končíme, pojďte sem, musím s vámi mluvit.“ Ukončil Scooter jejich trápení. Jay, Siva, Tom a Max s Nathanem znaveně doklopýtali k pohovce, kterou jsem jim ochotně uvolnila, a vyčerpaně se na ni svalili. „Za tři týdny začíná turné a nebudeme si nic nalhávat, dneska to bylo hodně špatný.“ Povzdechl Scooter. „Takže jsem se rozhodl, dát vám patnáct dní volna, aby jste se dali dohromady.“ Potěšilo je to, ale bohužel neměli sílu na to, dát svoji radost najevo. „To je bezva, díky.“ Usmál se Jay a ostatní přikyvovali. „Takže můžeme domů?“ Ujišťoval se Nathan. „Dělejte si co chcete, ale přesně za patnáct dní, tu budete nastoupení a zazpíváte mi to tak, až budu ječet jako vaše fanynky, jasný?!“ Kluci přikývli na souhlas a začali se pomalu zvedat k odchodu.

„Jak to myslíš že tu zůstaneš?“ Zamračil se Nathan a odemkl dveře mého bytu v centru Londýna. Počkal než vejdu dovnitř a zavřel za námi. „Tak jak to říkám, nepojedu s tebou domů, ale zůstanu tady.“ Odpověděla jsem mu a vysvlékla se z bundy. „Ale proč? Vždyť jsi se domů těšila.“ Nechápal a svalil se v obýváku na pohovku, zatímco já se vydala do kuchyně, připravit nám něco k večeři. Nerada jsem bráškovi lhala, byl můj nejlepší kamarád, vždycky mě vyslechl a pomohl mi, ale tohle jsem mu prostě říci nemohla. „Zkrátka se vyskytlo něco, kvůli čemu nechci teď odjíždět.“ „Něco, nebo někdo?“ Šibalsky se usmál a mrkl na mě, protočila jsem oči. „Co ti je do toho, ty se radši starej o to, aby tvůj zpěv nezněl jako řev holky, které právě depilují nohy.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a vyskládala na kuchyňský pult všechny ingredience na přípravu kuřecího salátu. „Au! To bolelo.“ Zamračil se a přehodil si nohy přes opěrku gauče. „No když už jsme u toho zraňování tvého přerostlého ega, ta písnička, We own the night, je příšerná.“ „Tak tohle jsi vážně nemusela.“ Urazil se a já povzdechla. „Jen jsem ti chtěla říct svůj názor. No tak Nathy!“ Zaúpěla jsem, přisedla si k němu na gauč a objala ho. „Víš že tě mám ráda a ve všem tě vždycky podpořím, jen si myslím, že tahle písnička je mimo mísu a Scooter na ní chce přesto postavit vaše nový album.“ „Tak nám napiš jinou písničku, lepší, takovou, která se bude fanynkám líbit, takovou, která je osloví.“ Škemral a já odmítavě zavrtěla hlavou. „S psaním už jsem skončila a ty to víš.“ „Jednu poslední, prosím, jenom pro nás.“ Udělal psí oči. „No dobře, poslední písnička.“ Souhlasila jsem a vrátila se k vaření.

Ráno jsem vstala brzy, osprchovala se a vyfoukala si dlouhé, blond, elegantně se vlnící vlasy. Decentně jsem se namalovala a vydolovala z šatníku poněkud vyzývavé oblečení, které se ovšem do mé nové práce perfektně hodilo. Přes šedivé tílko s hlubokým výstřihem jsem si natáhla přiléhavou, černou minisukni a nazula si svoje oblíbené, šedivé, semišové lodičky. Popadla jsem černé sáčko společně s kabelkou a potichu se vplížila do kuchyně, kde vládlo hrobové ticho, Nathan pravděpodobně ještě spal, nemusel na rozdíl ode mě nikam pospíchat, ne že bych si snad stěžovala, těšila jsem se, až budu konečně moci pracovat i přes riziko, kterému jsem se vystavovala. Aniž bych brášku probudila, opustila jsem byt a stopla si taxi. Přesně deset minut před devátou hodinou jsem vcházela do budovy firmy.

Za pultem recepce seděla postarší, nevrle vyhlížející žena a probodávala mě nepřátelským pohledem. „Přejte si?“ Zavrčela a já se kouzelně usmála, nehodlala jsem si od ní nechat zkazit náladu. „Ano. Mám důležitou schůzku s panem Higginsem.“ „O ničem nevím.“ Odbyla mě a já nadzvedla obočí. „A proč by jste také měla?“ Zamračila se, netušila jsem, že to jde ještě víc. „Laskavě opusťte budovu, jinak vás budu nucena nechat vyvést.“ Ušklíbla jsem se. „Vážně?“ Měla jsem chuť přes ten pult skočit a vyškrábat té ježibabě oči, naštěstí ji zachránil Paulův příchod. „Jessie!“ Usmál se a objal mě, vážně mě právě objal?! Milý šéf. „Dobré ráno pane Higginsi.“ Sladce jsem se usmála a vrhla vítězný pohled po té babě, která na nás zírala s otevřenou pusou. „Pro vás Paul.“ Oplatil mi úsměv a kývl k recepční. „Dobré ráno Angelo.“ Nato se opět otočil ke mně. „Půjdeme?“ „Samozřejmě.“ Kývla jsem a následovala Paula k výtahu.

„Tohle je vaše kancelář.“ Všechen nepořádek ze včerejška zmizel, někdo si tu dal s úklidem opravdu záležet, ve vzduchu se ještě vznášela slabá vůně vanilky. „Moje kancelář je hned tamhle.“ Vedl mě k proskleným, dvoukřídlým dveřím, vedoucím do druhé části místnosti. Posadil se za svůj pracovní stůl a naznačil mi, abych se také posadila, načež ke mně po stole pošoupl útlý štos papírů. „Vše si pečlivě prostudujte a pokud budete spokojená, stačí už jen váš podpis.“ Přikývla jsem a začetla se do smluvních podmínek. Nenašla jsem nic, s čím bych nesouhlasila a na konci mě čekalo velmi milé překvapení v podobě mého platu, je běžné, že asistentkám platí tolik? Paul si asi všiml mého zmateného výrazu. „Něco je v nepořádku?“ Strachoval se. „Nejsem si jistá, ale myslím, že tu máte jednu nulu na víc.“ Nakoukl přes stůl do papírů a zasmál se. „Ne, ta tam opravdu má být. Myslím, že brzy pochopíte, proč je tento post tak dobře placený.“ Zvážněl. „Jen doufám, že nebudu litovat.“ „Samozřejmě máte tří měsíční, výpovědní lhůtu, platící pro obě strany, já vás mohu bez udání důvodů vyhodit a vy můžete kdykoli sama skončit.“ Trochu se mi ulevilo. „Dobrá.“ Přikývla jsem a smlouvu podepsala, načež jsem ji vrátila Paulovi, který mi na oplátku podal průkaz. „Doporučuji vám ho ze začátku nosit u sebe, než si vás ochranka zapamatuje, aby jste se náhodou nedostala do potíží.“ Varoval mě a pokračoval. „Tady je můj diář. Máte na starosti všechny moje schůzky i záležitosti týkající se skupiny. V adresáři najdete kontakty a jména všech důležitých osob, což mě přivádí k vašemu služebnímu mobilu a autu.“ Položil přede mě klíčky a krabičku s mobilem. „Auto?“ Vyvalila jsem na něj oči. Přikývl. „Ale nemyslete si, vaše práce nebude jen tak, mnoho akcí, na které je vaší povinností mě doprovázet, se koná v nočních hodinách i o víkendech nebo svátcích. Máte nestálou pracovní dobu, což má spousty výhod, ale i nevýhod, o blížícím se turné nemluvě, budete několik měsíců mimo domov, takže si myslím, že výše platu i tohle všechno kolem je optimální k počtu vašich povinností.“ Turné? Mám jet na turné s One Direction? Očividně jsem pár maličkostí tak úplně nedomyslela. „Pokud nemáte žádné otázky, mohli bychom probrat dnešní program?“ Vytrhl mě Paul ze zamyšlení. „Samozřejmě.“ Usmála jsem se a otevřela diář. „V deset máte zvukovou zkoušku, ve dvě hodiny tiskovou konferenci spojenou s otevřením obchodu 1D a na devátou večer jste zvaný na akci k panu Rownsovi.“ „Čeká nás náročný den, abychom začali.“ Usmál se na mě povzbudivě. „Postaráte se o to, aby byli kluci přesně v deset ve studiu, do té doby máte volno.“