Little Lies |One Direction cz|

Trapped

Vrátila jsem se do své kanceláře a stále nemohla uvěřit tomu, že je opravdu moje a že pracuju! Byl to nepopsatelný pocit. Posadila jsem se za stůl a pustila se do rozbalování mobilu, čekal na mě bílý, elegantně vyhlížející iPhone, další milé překvapení. Po zapnutí jsem zjistila, že si někdo dal tu práci a do kontaktů mi uložil všechna čísla z Paulova diáře, zarazilo mě, že jsem mezi jmény objevila i ta kluků z One Direction, pak jsem si uvědomila, že Paul říkal něco v tom smyslu, že se mám postarat o to, aby kluci dorazili do studia, jak to do háje myslel? Zamračeně jsem projížděla kontakty, až jsem narazila na šoféra, za zkoušku člověk přeci nic nedá.

„Prosím?“ „Dobrý den, Jessica Sykes.“ Své příjmení jsem trošinku zkomolila, nechtěla jsem nikomu dávat zbytečný důvod ověřovat si, kdo doopravdy jsem. „Asistentka pana Higginse.“ „Dobrý den, Smith, šofér k vaším službám, potřebujete někam odvézt?“ Působil přátelsky, stejně jako Paul. „Já ne, ale potřebovala bych dovézt kluky do studia, mají od desíti zvukovou zkoušku.“ Doufala jsem, že se mi nevysměje a nepošle mě někam se slovy, že tohle nemá v popisu práce. „Samozřejmě, v deset bude vaše zásilka na místě slečno.“ „Děkuji, na shledanou.“ Tak to by bylo. Usmála jsem se, spokojená se svým výkonem. Když jsem uslyšela vyzvánět mobil, chvíli mi trvalo, než jsem si srovnala v hlavě který to je, jestli osobní, nebo pracovní, ale trefila jsem se.

„Dobré ráno Šípková Růženko, jak jsi se vyspinkal?“ Uchechtla jsem se. „Celkem dobře, ale probuzení už bylo horší, přijdu do kuchyně a moje milovaná sestřička nikde!“ Postěžoval si. „A hledal jsi sestřičku, nebo její lívance, které ti každé ráno jako idiot smaží ke snídani?“ Broukla jsem a on nespokojeně zamručel. „Mám tvoje lívance rád, pokud mám celý den fungovat, potřebuju je.“ „V tom případě si je budeš muset udělat sám.“ „Kde vůbec jsi?“ Zajímal se. Žádný lhaní Jessie, víš že to neumíš. Napomenula jsem se v duchu a zhluboka se nadechla. „Jsem v práci.“ Přiznala jsem a on se pobaveně rozesmál. „Tak tenhle vtip byl fakt dobrej!“ Smích utichl. „A teď vážně, kde jsi?“ „Už jsem to říkala, v práci.“ „Opakovaný vtip, není vtipem.“ Poučil mě. „Jenže já nevtipkuji, opravdu jsem v práci.“ „A od kdy ty pracuješ?“ „Od dneška.“ „Zajímalo by mě, co děláš.“ „Asistentku." Druhý telefon, položený na stole, začal vyzvánět, práce volá, a to doslova. „Promiň, už musím končit, večer se ozvu jo? Ahoj.“ Odložila jsem mobil a přijala hovor.

„Ano prosím?“ „Tady Smith, šofér.“ „Stalo se něco?“ Zamračila jsem se. „Jak se to vezme, ano i ne.“ „Nechápu a hlavně vás přes ten křik špatně slyším.“ Postěžovala jsem si. „Chvilinku...hele tam vzadu, klid jo? Nebo vás vyhodím ven a uvidíme, co se mi z vás vrátí! Předem si ale dovoluji tvrdit, že moc toho nebude!“ Křik okamžitě utichl. „Stojíme u Starbucks, kluci měli hlad...“ „To není pravda, Niall měl hlad! Museli jsme to udělat pro dobro lidstva! Jinak by nás tu všechny sežral.“ „Loui sklapni!“ Hádka a křik začali nanovo. „Ticho tam bude!“ Okřikl je opět Smith. „Jde o to slečno, že se nám tu nakupily davy fanynek a novinářů, zastavili dopravu a my se k vám do desíti zkrátka nedostaneme.“ Mrkla jsem na nástěnné hodiny, bylo tři čtvrtě na deset, ještě se s tím dalo něco udělat. Nebyla jsem si jistá kam až moje „pravomoc“ sahá, ale oprávnění k tomu, zachránit skupinu před fanynkami a dovézt ji včas na zkoušku, jsem snad měla. „Dobře, počkejte tam, o všechno se postarám.“ „Jak si přejete.“ Ukončila jsem hovor, popadla kabelku, hodila do ní oba mobily, diář a klíče od auta, načež jsem vyběhla z kanceláře.

Nebyla jsem si jistá co dělat, ale za Paulem jsem s tím hned běžet nechtěla. Sjela jsem výtahem až do podzemních garáží a doufala, že tam najdu svoje auto, pomohlo mi dálkové ovládání, díky kterému jsem svůj nablýskaný, černý Jaguar nakonec našla. Bohužel jsem neměla čas pozastavit se nad onou skutečností, že mi dal Paul auto, které stálo skoro tolik, jako můj byt. Nasoukala jsem se za volant, tašku hodila na sedadlo spolujezdce a vyrazila ven z garáže. Za jízdy jsem vytáhla služební mobil a začal projíždět kontakty, byla jsem si jistá, že jsem tam někde viděla číslo na ochranku, bingo! Prudce jsem zabrzdila, abych se nesrazila s autem přede mnou, které zastavilo na křižovatce, a vytočila číslo. „Hunt, prosím.“ Představil se mužský hlas v telefonu. „Jessica Sykes, asistentka pana Higginse.“ Tuhle frázi asi budu muset opakovat ještě hodně krát. Problesklo mi hlavou. „Mám menší problém.“ „Mluvte.“ Pobídl mě. „Kluci se měli v deset dostavit na zvukovku, ale bohužel si zajeli ještě do Starbucks a teď se odtamtud kvůli fanynkám nemůžou dostat.“ Zasmál se, nechápala jsem, co je na tom vtipné. „To je jim podobný, všechno berou na lehkou váhu a myslí si, jak jsou v kapuci a tmavých brýlích k nepoznání.“ Povzdechl. „Pomůžete mi je dostat včas na zvukovku prosím? Jsem už na cestě k nim, ale pochybuji, že něco zmůžu.“ „Být vámi, radši se k těm poblázněným puberťačkám nepřibližuji. Nemají rády hezké holky, které se kolem kluků motají.“ „Jak víte, že jsem hezká?“ Nechápala jsem. „Jsem jeden z šéfů ochranky, vím všechno.“ Hrklo ve mně, ne, tak brzy to přeci skončit nemůže! „Všechno?“ Zakoktala jsem a on se opět zasmál. „Všechno bohužel ne, ale zní to dobře, když to řeknu.“ Ulevilo se mi. „Dobrá sejdeme se za pět minut na místě, zatím.“