Little Lies |One Direction cz|

Family? Probably yes, but my heart still belongs to another

 Už se těším, až si uvědomíte, jak jste si celou dobu mysleli něco, co není pravda!!! :D :D :D :D už brzy bude konec...tešíte se? Já asi budu brečet...mám Jess ráda, dala jsem ji kus sebe a mám pocit, že právě umírám :( :( :( váš názor??? :O

„Těhotná, tím myslíš jakože budeš mít dítě?“ Ujišťoval se Tom, že správně pochopil to, co jsem klukům právě oznámila. Donutil mě k tomu Harry. Prý už nebude dlouho trvat, než se média o mém těhotenství dozvědí a on byl připravený se k dítěti hlásit i přes to, že jsem mu snad stokrát opakovala, že nemusí být jeho. „Přesně to myslím.“ Přikývla jsem a strčila si do pusy další hranolku namočenou v kečupu. Rozhodla jsem se jít s pravdou ven hned druhý den po Harryho návštěvě, no spíš on rozhodl. Proklínám ten tvůj kukuč umučeného štěněte Harolde! „Jak dlouho?!“ Vyjekl Nathan, oči přilepené na mém bříšku, kam jsem si odložila talíř plný hranolek. Ležela jsem na pohovce a nezaujatě sledovala MTV, kde právě běžel klip One Direction. Vybojovala jsem si ovladač, což znamenalo, že to kluci budou muset přetrpět. „Už skoro pět měsíců.“ Nathan se pustil do počítání, zatímco kluci vstřebávali onu novou informaci, která je očividně moc nepotěšila. „Kdo z nich to byl!“ Nathan se prudce postavil, ukazujíc na obrazovku televize. Očividně si dal dvě a dvě dohromady. „To je jedno Nathe, prosím neřeš to, ano?“ Zamračil se. „Nemám to řešit? Jeden z těch pěti idiotů mi zbouchne ségru a já to nemám řešit?!“ Zaúpěla jsem a začínala litovat toho, že jsem jim to řekla. „Ano, přesně tak!“ Odsekla jsem a pokračovala v jídle. „Ví to?“ Zajímal se Tom, který to vzal asi nejlépe. „Jak se to vezme...“ Pokrčila jsem rameny a málem se pokecala kečupem, to když se ozval zvonek u dveří. „Nathy? Přestaň prosím pohledem vraždit tu televizi a běž otevřít.“ Požádala jsem ho a on mi kupodivu vyhověl. Možná jsem tam měla poslat raději Toma.

„Ty?! To ty jsi to mojí sestře udělal?!“ Zaslechla jsem z předsíně. „Tím to, myslíš dítě? Jo, to jsem byl asi já.“ „To není jistý!“ Křikla jsem z obýváku a periferním viděním zahlédla nechápavé pohledy kluků. „Radši to neřešte.“ Poradila jsem jim. „Tak na tohle fakt nemám, jdu se někam opít.“ Hlásil mi Nathan a já už vstávala, abych ho šla srovnat. „V pohodě, postaráme se o něj.“ Mrkl na mě Tom a v doprovodu ostatních kluků z The Wanted následoval Nathana ven.

„Tvůj brácha mě chtěl zabít deštníkem.“ Postěžoval si Harry a posadil se do křesla. „Buď rád, že si na tebe nevzal basebalovou pálku.“ Ušklíbla jsem se a chtěla si strčit do pusy několik hranolek, ale Harry mi je sebral. „Hej!“ Obořila jsem se na něj. „Mám hlad!“ Protestovala jsem. „Tak se běž oblíknout a vyrazíme na oběd, tohle ale jíst nebudeš, není to zdravý.“ Poučoval mě. „To mě teď jako budeš hlídat?!“ Přikývl. „Přesně to budu dělat.“ Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. „Ještě že spolu nebydlíme.“ Oddechla jsem si a pomalu se začala zvedat. Ochotně mi pomohl a šibalsky se usmál. „Vlastně, jsem ti tak trochu chtěl něco nabídnout.“ „Nebude se mi to líbit.“ Hádala jsem. „Ani trochu.“ Souhlasil. „Tak ven s tím.“ „Chci, abys se ke mně nastěhovala.“ „Co prosím?!“ „Bude to tak jednodušší! Chci vás mít u sebe, jen pro jistotu.“ Tohle na mě bylo moc, musel jsem ten šok vstřebat. „Teď bych se vážně potřebovala opít.“ Zamumlala jsem. „Na to zapomeň!“ „Harry!“ „Už mlčím, ale to pití ti stejně nedovolím.“ Upozornil mě a já zamířila raději do ložnice. Přestěhovat se? Jinak je v pořádku?! Co ho to do háje napadlo?! Na druhou stranu, Nathan odjížděl na turné a já pochybovala, že by mi Harry dovolil jet s ním. Co to plácám! Harry mi přeci nemusí nic dovolovat! Mě se ale jet stejně moc nechtělo a taky jsem nechtěla zůstat sama. V rychlosti jsem se převlékla a vrátila se za Harrym. „Když se k tobě přestěhuju, přestaneš prudit se zdravou výživou a vrátíš mi ty hranolky?“ Vyjednávala jsem. „Nevrátím, ale budu ti každý den vařit.“ Nabídl mi. „Fajn, to beru.“ Souhlasila jsem.

Harry mě vzal do nějaké luxusní restaurace v centru Londýna, musela jsem uznat, že vaří fakt dobře. Jako bonus tam obsluhoval moc hezký číšník. Moje hormony se očividně zbláznily, ani bych se nedivila, kdybych se vrhla na Harryho. Bože jen to ne, po druhý už ne. „Dneska sbalíme a zítra ti dojedu pro věci.“ Plánoval Harry stěhování, měl z toho očividně radost, věděla jsem, že miluje děti, asi proto se tolik staral a chtěl nás mít u sebe. Nejspíš se vážně těšil, že bude táta. O důvod navíc nezjišťovat, jestli jím skutečně je, kdyby nebyl, určitě by mu to ublížilo. „Kdy chceš začít nakupovat věci?“ Zajímal se. „Jaký věci?“ Nechápala jsem. „Postýlku, hračky, přebalovací pult, oblečení.“ Objasnil. „Nevím, není na to trochu brzo?“ Harryho akčnost mě začínala děsit. „Neřekl bych. Možná, bychom si měli nechat říct, co to je. Podle toho vymalujeme pokojíček.“ Jo, rozhodně mě děsil, znělo to, jako bychom byli nějaká perfektní rodinka! Ale to my přeci nejsem, jsme...co jsme? Přátelé? To už asi těžko. „V pořádku? Jsi bledá, je ti dobře?“ Strachoval se. „Harry, slyšíš, jak to zní?“ Špitla jsem. Zamračil se a zavrtěl hlavou. „Zní to, jako bychom byli rodina, plánující si budoucnost.“ Usmál se. „A copak nejsme rodina? Možná ne úplně obvyklá, ale jsme. Vím že miluješ Liama a chápu to. Ale nevidím důvod, proč by jsi kvůli tomu nemohla bydlet u mě dovolit mi pomoc ti s prckem, který je možná můj.“ Trochu se mi ulevilo, měl pravdu, jsme rodina, stejně jako byli moje rodina Zayn, Niall, Louis a Liam. „Vymalujeme fialově, nebo zeleně. Nechci vědět, co to je.“ Pousmála jsem se. „A jak chceš vybírat jméno?!“ Protestoval, ale já se nehodlala nechat přemluvit.