Little Lies |One Direction cz|

Lost

Asi v tom teď udělám slušný zmatek, ale to bych nebyla já, abych to nechala jen tak :D Jinak, ráda bych vám dala možnost výběru...zajímá mě, co si myslíte...nechci hned na začátek nic prozrazovat, takž čtěte a na konci uvidíte :D :D :D

„Liame já..." Zamračil se. „Jakmile začneš takhle, nikdy z toho nevzejde nic dobrýho." „Já vím." Přikývla jsem. „Jenže..." Něžně mě políbil a nedovolil mi tak větu dokončit, to byl podlý podraz! „Dneska nechci nic slyšet, dovol mi být aspoň jeden den bezstarostně zamilovaným bláznem, prosím." Zašeptal, když se ode mě na okamžik odtáhl. Jen jsem s úsměvem přikývla a tentokrát políbila já jeho. K čertu s pocitem vinny, k čertu s mozkem, který si myslí, že to co chce on je vždycky nejlepší. Pro dnešek přenechávám vládu srdci, které momentálně touží po jednom.

Na snídani jsme samozřejmě dorazili jako poslední. Liam mě držel kolem pasu, aby tak všem přítomným ukázal, že už jsem zadaná, byl neskutečně rozkošný, nejradši bych s ním v té posteli zůstala celý den. Všichni přítomní u stolu se pobaveně culili, Harryho jsem nikde neviděla, pravděpodobně dospával kocovinu, jak měl ve zvyku. „Jaká byla noc?" Zajímal se Zayn, jakmile jsme dosedli na svá místa. „Hráli jsme bowling." Odpověděl mu Liam a nandal si na talíř kopu lívanců. „Takhle tomu dnes mladí říkají?" Nadzvedl Paul obočí a já se ušklíbla. „Ne, opravdu jsme hráli bowling." Ujistila jsem ho a zpražila Zayna vražedným pohledem, načež mě oslepil blesk. Polekaně jsem vyjekla a začala se kolem sebe rozhlížet, hledajíc novináře. „Jess! No tak! Jsi rozmazaná!" Postěžoval si Louis, mířící na mě mobilem. „Kámo co to děláš?" Nechápal Liam. „Nechcete mi vy dva zapózovat? Vsadil jsem se s El, jak dlouho bude trvat, než se vy dva dáte dohromady a potřebuju důkaz, že jsem vyhrál." Já ani Liam jsme to nijak nekomentovali a raději se dál věnovali jídlu.

Po snídani měli klukům začít zkoušky na koncert. Paul se snažil najít Harryho, ale nebyl ve svém pokoji, ani nikde v hotelu. Hunt zmobilizoval ochranku a ti se pustili do pátrání po Harrym. „Já toho kluka zabiju!" Rozčiloval se Paul, přecházející po hotelové hale sem a tam. „Jasně jsem mu řekl, že nechci žádný průšvihy!" Nikdo z nás nechtěl vyslovit tu druhou možnost a to konkrétně, že se Harrymu něco stalo. „Měli by jste vyrazit, už na vás čekají." Navrhla jsem. „Ale co Harry?" Louis na tom byl asi nejhůře, neustále Harryho prozváněl a nechával mu vzkazy. „Bude v pořádku, najdu ho, slibuju." Objala jsem ho a popostrčila k Paulovi, který v doprovodu několika mužů z ochranky zamířil k východu z hotelu, Zayn s Niallem je následovali. „Měla by jsi jet s námi, Hunt se o to postará." Objal mě Liam a nevypadalo to, že by mě hodlal pustit. „Ne Liame, musím ho najít, dlužím mu to." Nechápavě se zamračil, ale naštěstí to nechal být. „Neboj, za chvíli jsme u vás a ty budeš moct udělat Harrymu kázání o tom, jak moc je nezodpovědný." Usmála jsem se povzbudivě a lehce ho políbila. „Dávej na sebe pozor." Strachoval se a já protočila oči. „Jsem dospělá Liame, nic se mi nestane, tak už běž."

Netušila jsem kde začít hledat. Ani jsem o tom nijak zvlášť nepřemýšlela, prostě jsem procházela neznámými ulicemi LA a občas se zastavila v nějakém baru, zeptat se na Harryho, bezúspěšně. Ale já se nehodlala vzdát. Štěstí se na mě usmálo až kolem poledne, kdy můj mobil hlásil dvacet nepřijatých hovorů od Liama a několik SMS od Louise. Procházela jsem zrovna kolem malého parku, když jsem na lavičce zahlédla sedět kluka s rozcuchaným, kudrnatým hárem. Srdce mi začalo divoce být a na okamžik jsem snad přestala i dýchat. Našla jsem ho. Jako smyslů zbavená jsem se rozběhl jeho směrem a padla mu do náručí. „Harry co tu proboha děláš?! Všichni tě hledají! Louis se může strachy zbláznit!" Pevně jsem ho objala a bála se ho pustit, aby se zase někam nevypařil. Po chvíli váhání mě taky objal a zabořil obličej do mých vlasů. „Co se stalo?" Zeptala jsem se, aniž bych se od něj odtáhla. Jen zavrtěl hlavou na znamení, že o tom nechce mluvit. „Tak dobře, vezmu tě do hotelu a dámě tě do pořádku jo?" Přikývl a neochotně mě pustil. Oči měl zarudlé od pláče a táhl z něj alkohol, prožil si těžkou noc. Chytla jsem ho za ruku a jemně vytáhla na nohy. Zesílil stisk, jakoby se bál že se snad rozplynu, a následoval mě k hotelu.

„Neboj Loui, je mu fajn." Zopakovala jsem snad už po desáté. „Co se stalo? Kde byl?!" Povzdechla jsem. „Nevím co se stalo a myslím, že noc trávil v nějakém baru. Musím končit, do hodiny jsme u vás, ano?" „Dobře. Jessie?" „Jo?" „Děkuju." Pousmála jsem se. „Není za co, záleží mi na vás a nedovolím, aby se vám něco stalo." Slíbila jsem a hovor ukončila. Dveře z koupelny se otevřeli a do pokoje vešel umytý, převlečený Harry, přesto z jistého úhlu pohledu nevypadal o nic líp. Smutně na mě pohlédl a nejistě se zarazil uprostřed krok, který nakonec neudělal. „Harry co se stalo?" „Ty jsi se stala." Zašeptal, aniž by mi pohlédl do očí. „Našel jsem člověka, který mě dělal lepším, někoho pro koho bych měl důvod se změnit a pak..." Celou tu dobu jsem si to odmítala přiznat. Stále jsem si opakovala, že Harry není ten typ kluka, co se zamiluje a bude bojovat, dokud svoji lásku nezíská. Viděla jsem ho jen jako toho přelétavého Harryho, milujícího společnost dívek. Ale ve skutečnosti v něm bylo mnohem víc a toho teď pomalu sžíralo. Beze slov jsem ho objala a nechala slzy, stékat mi po tváři. „Musím ti něco říct." Doufala jsem, že mu tak pomůžu, že se naštve, nebude se mnou chtít mluvit a všechno to co cítí zmizí. „Víš jak si za mnou před odjezdem přišel a chtěl vědět, co mám za problém?" Přikývl. „Můj bratr byl ten problém, on a jeho skupina, The Wanted." Odtáhl se ode mě a zamračil se. „Jessica Sykes." Zašeptal. „Tvůj bratr je Nathan Sykes." Ujišťoval se a já pomalu přikývla. „On neví, že jsi s námi, že jo?" „Ne." Pousmál se. „A já jsem jediný, komu jsi to řekla?" Pokrčila jsem rameny. „Jak se to vezme. Znám se s El, takže ona to věděla, čímž se to dozvěděla i Perrie a cestou sem jsem to chtěla říct Paulovi a Huntovi, jenže ti už to taky věděli, takže ano. Jsi jediný komu jsme to řekla." Zamumlala jsem a čekala, až na mě začne křičet, že jsem hnusná lhářka, nebo něco na ten způsob. „Děkuju." Zašeptal. „Cože?!" „Děkuju, že jsi mi to řekla. Znamená to, že mi věříš." Zamyslela jsem se nad tím. Liamovi bych to asi říct nedokázala, ne určitě bych mu to říct nedokázala, ráno se sice k něčemu takovému schylovalo, ale byla jsem si jistá, že bych mu to stejně neřekla. „Můžu ti taky něco říct?" Přikývla jsem. „Štve mě, že jsi s Liamem." Upřeně mi hleděl do očí, stejně jako tenkrát v mém bytě. „Mrzí mě, že všichni přehlížejí to co cítím jenom kvůli tomu, že si myslí, že je to zase jeden z mých úletů na pár dní a je mi jedno, že tohle není správný. Liam je můj nejlepší kamarád, je to můj brácha, ale on se vůči mě taky nezachoval fér." Překonal vzdálenost, která nás dělila a aniž bych stačila jakkoli zareagovat, políbil mě. Na okamžik mě zachvátila panika a cosi uvnitř mě křičelo, ať toho okamžitě nechám, ať ho od sebe odstrčím, vrazím mu facku, cokoli! Musela jsem to udělat...

Co se možnosti výběru týče, chtěla bych vědět, koho jako pár by jste viděli raději, Liama a Jess, nebo Harryho a Jess? já sama ještě stále nemám vybráno, budu ráda když mi pomůžete :D