Because He Is My Brother

16.Prázdniny

Probudilo mě ostré světlo. Kolem mě asi deset hlav.

,,Kde to jsem?", už jsem dokázala mluvit. Viděla jsem rozmazaně a bolela mě hlava.

,,Na ošetřovně, Denny", promluvil ke mě Ron. A měl pravdu. Ležela jsem v bílé posteli a nademnou se skláněla Ginny, Ron, Fred a Georgem, Lenka, Neville, Harry a Hermiona.

,,Na co tak civíte?", usmála jsem se a tím dodala úsměvy i ostatním co u mě stáli jako sudičky.

,,Na strašidlo, Dennysko", zašklebil se Fred a podal mi zrcátko. Měl pravdu, vypadám příšerně.

,,Díky, že jsi mi ukázal, co jsem vidět nechtěla", zasmála jsem se. Kupodivu jsem měla dobrou náladu. Promnula jsem si oči. ,,Že to byl všechno jen zlý sen. Že se nic z toho nestalo". Nikdo nic. Jasně, že vim co se stalo.

,,Hmm", zamručela jsem zklesle. Všichni mlčeli na znamení, že se to všechno bohužel stalo.

,,Ehm, pojedeš na prázdniny domu nebo zůstaneš tady?", rychle změnila téma Ginny.

,,Budu tady. Domů se mi ani náhodou nechce", odvětila jsem.

,,Já tu taky zůstávám, ale jsme asi jediní z nich", projel je všechny otráveným pohledem Harry. Všichni se začali smát.

,,Tak už běžte na hodinu, slečna Raddleová si potřebuje odpočinout", vybafla na nás madame Pomfreyová.

,,Slečna Raddleová si nepotřebuje odpočinout", odsekla jsem s úsměvem za účelem pobavení ostatních. Podařilo se. Zasmáli se.

,,Kdo je tu ošetřovatelka? Já nebo vy?", stála si za svým madame Pomfreyová. Protočila jsem očima a nepatrně se zašklebila a pak jsem se usmála. Dostala jsem po hlavě Denním Věštcem od madame Pomfreyové, která se snad poprvé za dobu funkce v Bradavicích usmála. Zase se všichni zasmáli, ale už tedy šli na hodinu.

,,Jak dlouho mě tu ještě budete věznit, madame?", převzala jsem si od ní nějaký otporně zapáchající lektvar, ale ona nic jiného nemá.

,,Za dva dny vás hodlám pustit, slečno", po těch slovech mi položila na noční stolek ještě tucet takových lahviček. ,,Tohle vypijete ještě dneska!". Zatvářila jsem se kysele. Když udělala pár kroků zarazila se.

,,Jsem ráda, že už jste na tom po psychické stránce v pořádku", naposledy ke mě vyslala úsměv a pak zmizela.

•••

,,To mi nemůžete dát ani suchý brambory?", byla jsem jak u mučení. Měla jsem hrozný hlad.

,,Ne. Lektvar ještě není hotový a vy musíte být pro jeho požití na lačno", odsekla a zmizela ve své kanceláři. Zaskučela jsem a hodila polštář někam do dálky.

,,Neupadlo ti něco?", přišel ke mě Draco a podal mi polštář.

,,Ne, právě se totiž šel proletět a slíbil, že se vrátí za dvě hoďky cca", usmála jsem se.

,,Jsem rád, že se ti vrací úsměv do tváře", sednul si na postel Draco. ,,Něco jsem ti přinesl". Vytáhl z batohu ubrousek a v něm brambory a maso.

,,Díky", pohladila jsem ho po tváři. Vzala jsem si od něho jídlo a do pár minut bylo pryč.

,,Promiň. Ona mě tady mučí hladem", zastyděla jsem se, že jsem to snědla tak rychle.

,,V pohodě. Sám to znám. Hlavní je, zachránit co nejvíc jejích obětí před vyhladověním", usmál se a podal mi láhev s čerstvým pomerančovým džusem. Ještě v tom plavala dužina.