Because He Is My Brother

1.Příjezd do Bradavic

Slečna Denny Riddleová, slečna Denny Riddleová. Zvládnu to, zvládnu to. Mmm.., nezvládnu...!

Jedu do Bradavic. Bezva! Nenastoupím ovšem do prvního ročníku, jak by bylo zvykem, ale už do čtvrtého, protože mi je čtrnáct. Sakra! Proč jsem nedostala dopis dřív jako ostatní? To bude asi tím, že nejsem jako ostatní. Jasně. Já musím být sestra samotného pána zla. Ooo, jak vzrušující. Bla, bla, bla. Tom nikdy nic nedokázal a přesto se ho všichni bojí. No, spíš ho nesnáší. Jak si asi matka myslí, že budou reagovat na mě?

No nic. Vlasy, narovnat, úsměv a jde se společensky znemožnit. Otevřela jsem dveře do Velké síně, které hned hlasitě zavrzaly. Super. Všechny pohledy na mě, proč taky ne, že. Všichni přestaly jíst oběd a začaly si mezi sebou šuškat. Celá parta profesorského sboru byla také překvapená. Očividně tu se mnou nikdo nepočítal. ,,Jdu nevhot?, nevadí, tak já zas půjdu", nervózně jsem zakestikulovala a otočila se na podpadku. ,,Vy budete jistě nová studentka, profesor Brumbál se o vás letmo zmínil, ale bohužel tu s námi není přítomen", zastavil mě ženský hlas. Otočila jsem se zpět s podivným úšklebkem. Mluvila čarodějka s kloboukem na hlavě- profesorka McGonagallová. Tom mi o Bradavicích často vyprávěl, takže to tu znám, i když jsem tu poprve. ,,Pojďte sem slečno, zajdu pro Moudrý klobouk a hned vás zařadíme do koleje", už se zvedala ze židle a někam odcházela.

Stála jsem mezi lavicemi a pohledy studentů, jež na mě utkvívaly, stále neopadávaly. To byl trapas. Za několik málo okamžiků přifrčela McGonagallová jak s kloboukem tak i se stoličkou. Naznačila mi, abych šla blíž a posadila se. Tak jsem tak tedy udělala. Posadila jsem se na stoličku a netrpělivě čekala, co bude dál. ,,Je tu takový menší problém", prohlásila profesorka, když se koukala do pergamenu ,,neznám tvé jméno. Jak se tedy jmenuješ?". A je to tu. Stuhla jsem. ,,D-Denny...", koktala jsem tiše, ale ona mě přerušila rozléhavým ,,nahlas!". ,,Denny Riddleová", vyhrkla jsem opravdu nahlas. Nikdo se ani nehnul. Já chci pryč! ,,Vy patříte do rodiny Toma Riddla?", zeptala se mě po chvilce váhání nervózně profesorka. Všichni to slyšely. Než jsem stačila odpovědět, rozrazily se dveře. ,,Ano. Patří do rodiny Toma Riddla, je to jeho sestra a já očekávám nejen od studentů, ale i od profesorů, že se k ní budou chovat tak, jako ke každé jiné čarodějce", Brumbál se připojil a tím mě zachránil. Začal procházet místností a od profesorského stolu se ozývalo ,,zajisté", ale pokaždé v jinou chvíli a jiným hlasem. Brumbál spokojeně zasedl ke stolu a pozoroval mě. Profesorka McGonagallová už rozmrzla a posadila mi na hlavu Moudrý klobouk. Ten nic neříkal, asi je rozbitý. Rozhlédla jsem se po místnosti. Stále mě všichni pozorovaly. ,,Minervo cvrnkněte do něj", založil ruce Brumbál. Profesorka tak učinila a klobouk něco zamumlal a pak vyhrkl ,,Zmijozel!". Co jsem mohla čekat jiného. Bylo mi smutno. Taková sobecká kolej! Vztala jsem a posadila se na kraj stolu. Od nebelvírského stolu se ozvalo ,,Zmijozel, jak jinak". Vyprskl to rezatý chlapec. Toho neznám. Že by jeden z těch chudých Weasleyovic?

Přisunula jsem si talíř špaget a začala se v tom ďoubat vidličkou. ,,Ty jsi opravdu sestra ty víš koho?", zeptal se blonďatý chlapec. Zvedla jsem oči od talíře a řekla ,,myslíš Voldemorta? To je jen pseudonym mého opravdu staršího bratra", a zase jsem zabořila pohled do špaget. Nemám hlad. ,,Já jsem Draco", natahoval ke mě ruku ten ulízlej kluk. ,,A co?", odfrkla jsem. Kruci Denny, takhle si přátele nezískáš. ,,Promiň...Denny", ještě, že moje smysly reagují rychle. Stiskla jsem mu ruku a už hned věděla, že z něj sálá přetvářka. ,,Kdo je ten zrzavej blbec z Nebelvíru?", zeptala jsem se zatím jediného člena Zmijozelu, který se se mnou bavil. Otočil se k nebelvírskému stolu a pak na mě ,,vím kterého myslíš. Jmenuje se Ronald Weasley. Pochází z chudé rodiny, kde se stejný školní hábit nosí už po generace", tohle nebyla přetvářka, řekla bych spíš upřímná zlomislnost. Hned bych mu to oplácla o ten jeho hnusný ksicht, ale chci si zachovat jméno a hlavně zapadnout. Ačkoliv to nemám v povaze, zákeřně jsem se uculila. Usmál se a řekl ,,myslím, že sem zapadneš". Ó díky, to se mi ulevilo. Podle všeho, tohle bude zmijozelský princ a očividně ho všichni ve Zmijozelu poslouchají. No se mnou ale ať nepočítá.

,,Chceš tu provést?", nabídl se Draco. ,,Mmm ani ne, znám to tu všechno do puntíku z příběhů svého brášky", usmála jsem se na něj. Vztala jsem od stolu skoro poslední. Ve Velké síni zbylo už jen pár žáků. Vydala jsem se do knihovny. Věci už jsem měla dávno uklizené a tak jsem měla čas navíc. V knihovně bylo vážně narváno, dva studenti z celé školy. A co, tím líp pro mě. Šla jsem k regálu s knihami o historii, chtěla jsem se někde dočíst o tomhle tom hradě. Našla jsem to. Byla to tlustá bichle. Natáhla jsem ruku k regálu a najednou knížka zmizela do zadu. Přes mezeru mezi knihami jsem zahlédla kudrnaté vlasy. ,,Hej! Tu jsem si chtěla půjčit já!", připadám si jak cvok, mluvím s knihami. ,,Ale já si ji vzala první", dostalo se mi odpovědi. Vyšla jsem z uličky a ta zlodějka udělala to samé. ,,Ty-ty jsi...na tady ji máš, stejně jsem ji četla", cpala mi tu knihu najednou do rukou ta kudrnatá holka. Tak to teda ne, takhle ne! ,,Víš co, vem si ji a přestaň dělat kraviny, nejsem jako bratr", protočila jsem očima a nabídla jí knihu zpátky. Opatrně si ji ode mě vzala, jako kdybych měla ebolu či co. ,,Jak se jmenuješ?", usmála jsem se na ni. Potřebuju přátele, jinak to tady nezvládnu. ,,Hermiona Grangerová", odpověděla mi nervózně. Vydechla jsem, sedla jsem si ke stolku a na židli vedle mě poklepala, aby si sedla taky. Udělala to a asi tak dvě hodiny jsem jí vysvětlovala, že nejsem jako bratr. Po těch dvou hodinách se z nás stali kámošky, dokonce slíbila, že mě představí i svým přátelům. Konečně už se mnou nemluvila, jako bych snad byla nějaká hrozba. Dozvěděla se pravdu o mě a já zas o ní. Pak jsem jí poprosila, jestli by mi nevysvětlila založení hradu Bradavice a ona přikývla. Když jsme se dostali k Salazaru Zmijozelovy, vypískla jsem ,,to je můj strejda". Společně jsme se tomu zasmáli a pak už jsem ji vážně nepřerušovala.

•••

Ok, tak už znám historii tak, jak jsem potřebovala. Zvedli jsme se a vyšli ven z knihovny a poté i ven z hradu. ,,Támhle jsou, tak pojď!", ukázala na dva vcelku zvláštní chlapce tlemící se na skalách. Jasně, tak jestli tohle jsou její přátelé, tak se začínám bát, aby tu demenci nepřenesly na nás. Když mě spatřily, přestaly se smát a koukly se na sebe. Ach jo! ,,Hermiono, můžeš na chvilku", zeptal se černovlasý chlapec o kterém vím, že je to Harry Potter. Jediný člověk, kterého brácha nedokázal zabít, protože se pro něho matka obětovala. Hermiona se na mě usmála a šla za nimy vyslechnout si, co mají na srdci. Snažily se šeptat, ale stejně jsem to slyšela. ,,Zbláznila ses?! Ono nestačí, že si na mě celý život brousí zuby její bratr, jsem rád, že mu to moc nevychází, ale právě proto se musíš bavit s jeho sestrou?", gestikuloval naštvaně Harry. ,,Neodsuzuj lidi, dokud je nepoznáš. Ona není jako její bratr", snažila se mě hájit Hermiona. ,,Je ze Zmijozelu! Kdyby byla jiná, nemyslíš, že by byla jinde?", tentokrát se připojil i zrzavý Ron. Všichni se na mě otočily. Možná má ten pablb pravdu. Co když jsem jako bratr.